I dnes jsme se probudili u Inků. Náš úkol byl jasný – dojít do svatyně a získat od Behemota slibovanou pomoc. Než jsme však stihli odejít směrem do svatyně, byli jsme svoláni na nástup, na kterém nám bylo oznámeno, že odcházíme do války. Naštěstí se nám podařilo využít krátké nepřítomnosti inckých vojáků a místo do války jsme si to namířili do svatyně, kde jsme od Behemota získali náhrdelník, a dokonce se nám i povedlo dostat se nepozorovaně na místo, kde bylo možné se přesunout zpět do naší doby.
Po menším problému s přístupovým heslem ke stroji času se nám podařilo začít přesun. Ten však neprobíhal běžně. Se zatajeným dechem jsme vyslechli konečné oznámení stroje času, a to že se sice nacházíme zpět v Českých zemích, ale stále v patnáctém století. Přestože přesné souřadnice a letopočet nebyl dobře slyšitelný, bylo rychle navrženo, že bychom se mohli nacházet stále v roce 1431, tedy, že jsme se přesunuli pouze v prostoru, nikoli v čase. Ocitli jsme se na konci husitských válek, do kterých jsme byli vrženi zcela nepřipraveni.
Po cestě zpět do tábora jsme narazili na křižáka, což pro nás představovalo nejhorší možnou variantu, protože křižáci si ve válkách proti husitům nevedli zrovna úspěšně. Přesto jsme se rozhodli ho sledovat, což se ukázalo jako dobrá volba, neboť nás zavedl do křižáckého ležení, kde jsme zvládli nezpozorováni vyslechnout rozhovor kardinála Cessariniho a markraběte Fridricha Braniborského. A bylo jasno! Opravdu se nacházíme v roce 1431, domněnka byla potvrzena. Čekala nás bitva u Domažlic!
V táboře jsme byli ihned uvítáni Prokopem Holým, byli jsme rozděleni na tábory, pražany, sirotky a viklefisty. A začala příprava na bitvu. Téměř okamžitě se nám podařilo nacvičit si husitský chorál Kdož jsú boží bojovníci. O poledním klidu jsme stihli vytvořit májku a odpoledne nás čekala příprava na bitvu v podobě různých her.
Přestože se schylovalo k bitvě, panovala uvolněná a dobrá nálada, neboť doteď neporažení kališníci se křižáků nebáli my jsme byli uklidněni historickými fakty, které slibovaly rychlý úprk křižáckého vojska. Po večeři nás čekala bitva a skutečně jsme 4. křížovou výpravu zpěvem zahnali daleko do bavorských lesů, dokonce jsme v bitvě ukořistili bulu, jež vyhlašovala výpravu, a zároveň i kardinálův klobouk! Kardinál z boje prchal a za kloboukem se ani neohlédl.
Zbytek večerního programu se nesl v duchu oslav našeho velkého vítězství, které bylo zapsáno do kroniky pro další generace. Večer byl také zpestřen hádkou mezi Divišem, hejtmanem vojska pražanů, a Prokůpkem, hejtmanem vojska sirotků a následovníkem Jana Žižky. Pak už byl čas jít na kutě. Jak se dostat zpět do naší doby vyřešíme zítra.