Jelikož jsou dávní obyvatelé Austrálie daleko přátelštější, než lidé o tři tisíce let později, začal pro nás další den poklidně. Mezi námi se pohyboval náčelník vesnice, jeho pobočník a jakýsi šaman. Atmosféra sice na nás z jedné strany působila klidně, ale zároveň bylo cítit, že vesnici halí smutek.
Svolal si nás náčelník a zastřeným hlasem vyhlásil činnosti, které budeme do oběda dělat – prý abychom zahnali smutek. Nám došlo, že ta temná nálada je způsobena postrádáním Kuranitu místními obyvateli. Ostatní vesničané ani nevylézali ze svých obydlí. Asi se ptáte, proč jsme jim tedy ten jejich tak důležitý předmět nevrátili? Jak se asi cítí člověk z jiné doby, který ho má u sebe a tím pádem na něj padá jako na prvního podezření, že právě on ho musel ukrást. Myšlení lidí v každé epoše je rozdílné.
Abychom tedy nebudili pozornost, účastnili jsme se her a činností vyhlášených náčelníkem. Hráli jsme Bolaso, zdobili si dřívka, přenášeli vodu v kanystru, aniž bychom směli použít ruce. Ve chvíli, kdy už někteří z nás byli na jídle, se před jejich zraky zhroutil a posléze skonal náčelník vesnice. Přiběhl k němu rozrušený šaman a zmateně vykřikoval, že kletba se naplňuje a bohové se zlobí. Když odcházel, smutně utrousil, že pohřeb se bude konat nedlouho po obědě. My už jsme nemohli čekat, narychlo jsme se tajně sešli tradičně u třicítky (rozuměj číslo chatky :-)). Jednotně jsme se shodli, že už nemůžeme na nic čekat. Na pohřbu zariskujeme a artefakt předáme. Aby toho nebylo málo, objevil se ve vesnici jeden z vojáků z budoucnosti, naštěstí jsme Kuranit před ním uchránili a vyhnali ho daleko za bránu. Události začínaly nabírat na obrátkách.
Kolem třetí hodiny vyrazil z vesnice smuteční průvod k nedalekému pohřebišti. Asi tak v půli cestu zadní část průvodu napadli naši dva staří známí zlotřilci – plukovník Rodriguez a generál Johnson. Strhla se mela, po které, hlavně díky naší přesile, skončili vycvičení důstojníci z budoucnosti na zemi a spoutaní. Ty nejbystřejší z nás napadlo, že je použijeme jako záminku a tak jsme je předvedli před šamana a tvrdili, že právě oni měli důležitý artefakt u sebe. Šaman je mávnutím ruky (kouzlem) zneškodnil a s velkou úlevou převzal od nás Kuranit. Poděkoval nám za hrdinský čin, který podle jeho slov zachoval kontinuitu dějin po další a další věky. Poté nám nařídil, ať se vrátíme zpět do vesnice, že on ještě provede obřad duchů. U toho jsme ani být nemuseli, a tak jsme uposlechli a poklidně se vraceli do vesnice. Jaké bylo naše překvapení, když jsme slyšeli nezaměnitelný zvuk přesunu v čase, který vydává náš stroj. Zůstali jsme jako zmražení a čekali, kde se ocitneme. Když jeho poslední slova zazněla: nacházíme se v Centru Galaxie, v Bojanovicích roku 2008, propukli jsme v nadšení, možná i nějaká ta slza dojetí ukápla. Ve chvíli, kdy jsme Kuranit předali, se časová smyčka rozmotala a Stroj času nás automaticky začal přesouvat do naší doby. Chytrý to stroj!
V dobré náladě jsme se vrhli na různé sporty dle libovolného výběru, někteří s úžasem sledovali voleyball v podání vedoucích, nebo spíš plácanou? Samozřejmě jsme se i osprchovali a večer si slavnostně celou expedici vyhodnotili a předali odměny. A jelikož se nám chtělo ještě veselit dál, DJ Těsto spustil svoje vinyly a rozjela se táborová Diskotéka.