Další den v antickém Řecku. Z postelí nás vytáhli řečtí vojáci a nechali nás běhat dokola, abychom se po ránu rozehřáli. Poté jsme se důkladně umyli a zamířili na snídani. Při ní jsme si jako občané svobodného města mohli nabrat tolik potravin, kolik jsme chtěli. Což bylo dobře, protože mi vločky s ovocem a oříšky moc chutnají.
Dobře najedeni jsme se vydali poklidit svá obydlí, neboť místní radní se při pohledu do našich chatiček obávali vypuknutí moru. Nesměli jsme však zapomenout uctít dávná božstva. Mladíci a děti se vydali provést úlitbu Dionýsovi, bohu vína, a dívky a ženy se vydali do lesa uctít bohyni Gaiu. Když jsme se vrátili do města, neměli jsme příliš času si oddechnout, neboť do města přišel Aristoteles, slavný filozof, hledající klidné místo, kde by mohl vyučovat. Chtěl vidět, jak v Kardii žijeme, a tak jsme se rozešli k činnostem, které byly v antické době běžné – malinkatí se cvičili ve střelbě prakem, v rychlosti a v mnohém dalším. Dívky se snažily co nejrychleji roznést tácy s dobrými pokrmy, pletli si náramky a zkrášlovaly si účesy. Mladíci, na které byla upřena velká pozornost, trénovali rétoriku, aby dokázali mluvit před zástupy srozumitelně, dále se snažili vyluštit obtížné hádanky a nakonec běhali ve zbroji a pořádali závody vozů – zkrátka se připravovali, aby dokázali v bojích ochránit ostatní.
Poté jsme se svolali k obědu, neboť nám po všech dopoledních disciplínách velmi vyhládlo. U čelního stolu seděla městská rada a stráž, tu jsme museli první obsloužit a teprve pak jsme se mohli najíst sami. Vydatně jsme se najedli a šli si odpočinout. Odpočinek byl patřičně dlouhý, jak se ostatně pro středomořské země patří, ale kolem 3. hodiny se událo něco naprosto nečekaného. Jeden z otroků se totiž vzbouřil a napadl přední občany města. Než se ho podařilo zajmout, stihl kamenem zabít stráž, pak dýkou vyřadil jednoho z radních a nakonec zardousil radního manželku. Rychle jsme se nahrnuli kolem a v živé diskuzi pozorovali, jak mladíci a místní odnáší mrtvoly do ústraní, aby mohli mrtvé připravit na pohřeb.
Vzápětí se svolala rada, aby se konal soud. Samozřejmě ne nad otrokem, neboť ten byl v ústraní popraven, ale nad Euménem, jeho vlastníkem. Žalobce si vybral několik z nás, abychom mu pomohli s žalobou, Euménes a jeho otec požádal jiné z nás, abychom obhajovali. Soud byl velice nerozhodný, nicméně už už to vypadalo, že bude Euménes osvobozen. V tom se však brány města zatřásly a vpuštění dovnitř se domáhala athénská armáda. Vzhledem k jejímu počtu se radní Kardie báli odporu a vpustili vojáky do města. Jejich generál se zapojil do městské rady a vyhlásil stanné právo, neboť se obával příchodu Makedoňanů a chtěl mladíky a muže z města připravit k boji. Poté odsoudil z pomsty Euména, jehož otec byl radní, který protestoval proti příchodu Athéňanů. Vyhnal Euména z města.
A pak jsme se začali připravovat na boj. Nejmenší z nás hledali raněné a schovávali se před nepřítelem, dívky připravovaly pohřeb a mladíci trénovali souboj na trimérách a obranu města. Pak následovala večeře a chvilka odpočinku.
K večeru jsme se všichni sešli k pohřbu. Několik dívek dostalo po drachmě, aby dělaly plačky. Plačky šly za nosítky a naříkaly. Nosítka s mrtvými byla nesena špalírem, který jsme utvořili. Mrtvá těla byla uložena do sklepení. Poté nás radní svolali na sněm, kde se doplnil počet radních, neboť jeden byl zavražděn otrokem. Během předčítání Homérovy Iliady, které následovalo, začalo pršet, a tak jsme se přesunuli do hlavní budovy. Tam se s námi přišel rozloučit Euménes, kterému vypršela lhůta na přípravu k odchodu, a i my jsme se odebrali pryč, abychom se vyspali.