Vzpomínky na žižkovské oddíly 1: Žiďák

Počátky jedné žižkovské pionýrské skupiny, ale i historie Žižkova kolem ní.

Někdy v druhé polovině sedmdesátých let (patrně v roce 1976-77) jsem se stal členem jednoho oddílu 147. PS při ZDŠ Vlkova 31, Praha 3. Tehdy ještě bez názvu Galaxie. Už nevím, jak k tomu přesně došlo, ale asi to bylo tak, že k nám do třídy přišla dvě děvčata (Klára a Ljubica) – naše budoucí vedoucí – s tím, že otevírají nový pionýrský oddíl. Přihlásili jsme se dobrovolně, samí kluci. Takže vznikl chlapecký oddíl Kondor. Číslo si už bohužel nepamatuji, možná to byla třináctka. Pionýr už tehdy nebyl „povinná záležitost“, ani „za odměnu“ – jak se někdy říkává. Tedy aspoň tady na Žižkově určitě ne.

Jak už to s kluky v tomto věku bývá, nebylo to s námi vůbec lehký. Vedoucí se snažily, ale… Nejraději jsme asi měli schůzky, které částečně probíhaly venku v parku, nikoliv ve třídě. Na Žižkově jsme tehdy znali zejména „Rýgrák“, „Rajskou“, „Žiďák“, „Plyncnerák“, „Křížek“, „Kapslovnu“ a „Kulaťák“ (později vysvětlím o co jde… i když některé tak známe i nyní). Ty parky samozřejmě dodnes existují, i když některé už jen částečně.

Žiďák byl poměrně oblíbený procházkový park s chodníčky a s pískovištěm (oficiální název parku je Mahlerovy sady). V létě si zde děti hrály na písku, jezdily na dvouřadých kolečkových bruslích, na tříkolkách a koloběžkách. V zimě pak drandily z kopce dolů na bobech a na sáňkách. Občas i na lyžích. Ten kopec tam už není. Dnes tento park z velké části zabírá vysoký televizní vysílač. Tehdy tam ještě ani zdaleka nestál. Neoficiální název – Žiďák – měl tento park podle sousedícího židovského hřbitova. Tehdy kolem něj vedla polorozpadlá zeď a zamřížovaná vrata – ovšem s možností protáhnout se dovnitř. Takže nás toto místo často lákalo k dětským průzkumným akcím.

Takový skutečně tajemný svět za zdí. Zde to totiž platilo téměř bezezbytku. Člověk přelezl zeď a ocitl se v jiném světě. Na rozpadajícím se a neudržovaném hřbitově, potemnělém vzrostlými korunami stromů, kam byl běžným smrtelníkům přístup odepřen. Z druhé strany byl hřbitov lemován vnitrobloky žižkovských domů. Zde se odehrávala dobrodružství kluků i holek mezi rozvalinami náhrobků, plných tajuplného písma, kterému jsme vůbec nerozuměli. „Ideální“ hry na schovávanou, ale také odvážné toulky „co nejdál od zdi“. Čím to totiž bylo hlouběji do hřbitova, od zdi v parku, tím to bylo nebezpečnější a tajemnější.

Počátkem osmdesátých let byla, snad prý z prostředků židovské obce kdesi v Americe, celá zeď hřbitova opravena. Stejně tak došlo k opravě rozpadlé nízké budovy postavené z jedné strany hřbitova. Všechny „díry“ vedoucí na hřbitov byly zaceleny. Tak nám tyto výpravy skončily a patrně tak skončily i budoucím generacím žižkovských kluků a holek. Vše navíc v druhé polovině osmdesátých let završila několikaletá stavba „žižkovské věže“ – aneb budovy Radiokomunikací včetně televizního vysílače. S ní totiž souvisela řada úprav, ale také celková změna podoby přilehlého zbytku parčíku.

Ale zpátky k oddílu kluků. O Žiďáku jsem hovořil také kvůli tomu, že si dodnes pamatuji jak někteří kluci z oddílu vedoucím zmizeli kdesi za zdí hřbitova a už se nikdy neobjevili. „Nikdy“ je přehnané slovo, ale neobjevili se do konce schůzky, takže nadělali vedoucím dost starostí a sobě způsobili zbytečné problémy, když se po nich začalo pátrat. Vše se brzy vysvětlilo, protože v danou chvíli je za zdí přepadla banda romských výrostků a kluci se spasili krkolomným útěkem, tudíž se nestihli včas vrátit. Takže se vypravili přímo domů.

Pokračování příště.

Tyto příběhy sepsal bývalý člen naší PS, který zná část historie Galaxie. Říkalo se mu Cheman.