Ranní vstávání

Ráno. Tohle jediné slovo dokáže v lidech vyvolat rozporuplné pocity plné radosti z nového dne a pocitu beznaděje z nutnosti opustit vyhřátý „pelech“. Každý večer najít a vyhrabat budík z koše, kde skončil minulé ráno, nařídit na sedmou hodinu ranní a se strachem že zaspím konečně skočit do milovaného kusu nábytku.

Sen o sousedce s Jaguárem a dvoupatrovou vilou přeruší dotěrný zvuk pípajícího budíku. S ještě slepenýma očima ho shodím z poličky a spokojeně zalehnu do postele. Budík se však nehodlá vzdát svého poslání zkazit můj plán zaspat a o deset minut později zahraje svoji oblíbenou melodii. To ještě netuší, s kým má tu čest, protože se coby hrdý zástupce homo sapiens sapiens nehodlám podvolit vůli mého elektrického nepřítele a po chvilce zápasení končí jako nový spolubydlící pro mé akvarijní rybičky.

Vzbudí mě až vlídný zvuk časně zpívajících ptáčat postrádajících jakýkoli hudební sluch a po celém pokoji se rozlévá načervenalý svit vycházejícího slunce. Ještě rozespalý marně hledám svůj milovaný budík a náhle se objeví vzpomínka na ranní incident s rybičkami, a tak nezbývá než smutně nahmatat mobil.

PŮL OSMÉ!!! Ne, to snad ne. V rychlosti do sebe nacpu ztvrdlý rohlík s kouskem prošlého salámu a ještě zpola nahý vybíhám z bytu na metro. Nepřející řidič mi zavřel dveře přímo před nosem, a tak mi nezbývá než čekat na další. Náhle se ozve příjemný hlas mladé paní oznamující nehodu na trati. Pohled na hodinky a jejich nevlídně rozpoložené ručičky mě přesvědčí, že cestovat už nemá smysl a tak se zdrceně vracím domů.

White Rabbit