Ráno začalo jako každé jiné. Jen všechno bylo o trochu rychlejší. Po snídani jsme si zabalili a hned se vydali na cestu k Blaníku. Prvních pár kilometrů se šlapalo ještě dobře. Pak jsme vyšli na kopec, ze kterého jsme viděli cíl naší cesty. Po tomto pohledu propadla většina poutníků tak silné depresi, že si z toho někteří dokonce povídali. Ti ostatní pochodovali v zachmuření.
Po cestě se nic zvláštního nedělo. Jen jsme šli po neuvěřitelně frekventované silnici. Jirka musel každou chvíli používat povel NAPRAVO SRÁZ, který nám ohlásil jedoucí auto, a zároveň jsme se museli, jak povel napovídá, co nejvíce smrsknout na stranu.
K obědu jsme se zastavili ve vesnici. Každý víceméně snědl všechno, co měl a někdo si i něco koupil. Avšak k Blaníku bylo stále daleko. Vydali jsme se tedy na další pochod kopcovitou krajinou.
Pod Blaníkem jsme odstartovali závod k vrcholu. Hrstka odvážlivců opravdu závodila, ten zbytek se ztratil (nepsal bych to, kdybych v té skupině také nebyl). Skupina ztracenců po krátkém telefonátu zvolila jinou cestu, přirozeně horší, aby se pod rozhlednou dozvěděla, že kdyby šla stále stejnou cestou jako na začátku, dostala by se nahoru mnohem snáze.
Pod rozhlednou jsme posvačili, někteří jen popili, jiní ani to ne. Postupně jsme se všichni vystřídali v koukání dolů. Cesta zpátky mi přišla o něco kratší, ale to je asi tím, že to tak s cestou zpátky už bývá. Celý den bylo krásně. Tím myslím, že nepršelo, nefoukalo, nemračilo se nebe jako zbytek týdne. Místy bylo dokonce teplo. Večer někteří padli únavou. Jiní hned po příchodu. Všem se ale výlet moc líbil.
P.S. Pokud to čte nějaký účastník LTŠ a vidí v mém textu nějaké nesrovnalosti, nechť laskavě nezapomíná, že legenda má pravdivý základ a domyšlený zbytek. Stejně jako můj příběh.
Kuban (Jakub Naděje alias Karkulka, pro ty co byli na LTŠ)