Stejně jako v předešlých letech jsme i letos (1999) uspořádali třítýdenní letní tábor pro děti, které pravidelně navštěvují schůzky některého z oddílů, ale i pro děti mimo skupinu. Tábor se konal nedaleko Bojanovic u Znojma v chatkové základně uprostřed hlubokých jihomoravských hvozdů.
Dne 18. července 1999 kolem třetí hodiny odpoledne jsme po trmácení v autobusu konečně přijeli na základnu. Ihned po vystoupení z autobusu, jsme byli rozděleni podle kategorií (mladší a starší) do sekcí (družinek) a týmů (oddílů). Tyto sekce a týmy pak proti sobě soutěžily v kolektivních sportech, ale i výtvarných nebo vědomostních soutěžích.
Jakmile jsme se ubytovali, vybalili kufry a najedli se, začal táborový koloběh nabírat obrátky. Začínalo se kolektivními sporty, které by v případě, že by někdo byl příliš slabý a někdo naopak příliš silný, mohly zasáhnout do rozdělení sekcí. To se ale nestalo. V přestávkách mezi sporty jsme si v rámci sekcí volili děkana (předsedu) a proděkana (místopředsedu) a v rámci týmu prorektora (dětského zástupce vedoucího). Ten, kdo ještě neměl z předchozích let tričko Galaxie, ho obdržel.
Zasedání Centra Galaxie
Večer se konalo úvodní ZASEDÁNÍ CENTRA GALAXIE (CG), kde byli zvolení členové uvedeni do funkcí a vylosovali si jména pro své sekce (ML – Sluníčka, Hvězdičky, Kometky, Planetky; ST – Scorpius, Capricornus, Taurus a Gemini) a týmy (Veritas – Pravda, Unitas – Spravedlnost, Libertas – Svoboda, Aeternitas – Věčnost) a všichni členové složili přísahu CG a následně dostali červenočerný šátek, jako znak příslušnosti k Centru Galaxie.
Po zasedání jsme se přesunuli k ohništi, kde byl slavnostně zapálen táborový oheň. A jak už to tak u táboráků bývá, zpívaly se písně, hovořilo se o všem co se přes rok přihodilo, nebo člověk jen tak seděl a nechal se hypnotizovat žlutočervenými plameny ohně. Kolem jedenácté hodiny nás vedoucí zahnali do chatek, protože nadcházející den měl být značně vyčerpávající.
Druhý den ráno jsme již dostali databanku k první expedici, a to k expedici ŘÍM a od toho se odvíjel další program. Po kategoriích jsme běželi vstupní vědomostní závod, po sekcích kreslili standarty a hlavně nahlíželi do databanek, abychom se přiučili něco nového o době, do které se budeme přesouvat. Hlavním úkolem bylo najít Spartaka, navázat s ním kontakt a předat mu mapu, kterou jsme nestihli předat při minulém pobytu v Římě roku 73 př.n.l. Večer se tedy uskutečnil přesun do Říma, do roku 73 př.n.l., tedy do doby Spartakova povstání a to co nás čekalo, naplnilo naše nejhorší sny a noční můry.
Expedice Řím
Po skončení přesunu vyšli čtyři prorektoři z budovy, aby prozkoumali okolí a zjistili, že obě brány jsou zavřeny a střeženy Římany. Po překonání prvotního strachu jsme opustili budovu a šli k ubikacím. Najednou naše smysly zpozorněly, protože se nenadále otevřela dolní brána a několik po zuby ozbrojených Římanů, přivádělo nové otroky v okovech. Otroci se vzpouzeli, ale lanařské důtky je brzy nasměrovaly k osvětlenému místu na okraji cvičné louky, kde je týmiž důtkami srazili na zem.
Sledovali jsme tento výjev se ztuhlýma nohama, neschopni se pohnout nebo vydat hlásku. V tom se několik Římanů vrhlo směrem k nám a než jsme se nadáli, stáli jsme mezi ležícími, nově příchozími otroky. Zde nás přivítal náš Pán a majitel školy – Lentulius Batiatus. Po jeho proslovu byli noví otroci odvedeni na drastickou očistu (proud studené vody) a my jsme byli donuceni vyčistit si zuby bez vody. Po několika málo minutách jsme byli nahnáni do ubikací a byli jsme tak vystrašeni, že jsme nevystrčili ani nos ze dveří.
Druhý den ráno, po náročné rozcvičce vedené lanaři jsme společně posnídali, přičemž jsme seděli v řadách, čelem ke zdi. Jídla bylo málo a času také nebylo nazbyt. Než jsme se vůbec stačili zakousnout do něčeho k snědku, byli jsme vyhnáni lanaři, kteří neváhali použít násilí. Jak nám bylo vysvětleno, po následující dva dny jsme se měli připravovat na nadcházející gladiátorské hry pořádané Lentuliem Batiatem, kterých se měl zúčastnit sám veliký Krassus.
Dopolední výcvik byl značně vyčerpávající a sestával z běhu mezi špalíky, záseku labrysem (sekera o dvou čepelích), přeskoku a podlézání panáka a chůze po kladině. Po krátkém obědě a chvilce odpočinku jsme byli společně osprchováni studenou vodou z hadice a ihned poté, co jsme oschli nás čekal odpolední výcvik, který byl neméně náročný než ten dopolední a obsahoval; nácvik boje se sítí, hod trojzubcem a hod nožem na cíl. V průběhu odpoledne bylo všem otrokům přiděleno číslo, které bylo následně při každém nástupu kontrolováno. Pokud někdo chyběl, bylo zle. Lentulius přikázal najít nepřítomného, a ten byl, pokud byl nalezen na místě potrestán.
Po večeři jsme viděli nové otroky utíkat do lesa, ale nechtěli jsme je rušit a nechtěli jsme, aby k nám začali být ještě nedůvěřivější než dosud. Po celý den s námi totiž neprohodili ani slůvko. My jsme si však byli jisti, že právě mezi těmito pěti novými otroky je Spartakus. Chvíli na to se měla konat tajná vědecká rada. Jediný volný východ ze školy byl ten samý, kterým před chvilkou utekli ti noví, a proto jsme se vydali jejich směrem. Nalezli jsme je na rozcestí uprostřed lesa a abychom je nevystrašili, poslali jsme za nimi jen dva „vyjednavače“, kteří se za chvíli vrátili, ale nebyli o nic moudřejší než my ostatní. Prý je ještě dost času a až správný čas přijde, tak se s námi spojí. Mezi tím však byl ve škole svolán nástup a nám už bylo jasné, že musíme vymyslet nějakou omluvu pro to, kde jsme byli a co jsme tam dělali.
Nástup jsme pozorovali skrz plot a když byl nástup rozpuštěn, tak jsme podlezli plot a dostali se tak nepozorovaně do základny. Za pár minut však byl svolán nástup druhý a Lentulius vyzval všechny, kteří nebyli na nástupu předchozím, aby se přiznali. Celá vědecká rada tedy vystoupila. Noví otroci dělali, jako by se jich to netýkalo a my jsme je prozradit nehodlali. Doufali jsme, že tímto činem si vysloužíme jejich důvěru. Nicméně jsme byli tázáni, kde jsme byli. Jak jsme se předem dohodli, svorně jsme odvětili, že jsme byli natrhat kytici pro Velkého Lentulia a při té příležitosti mu dívky tuto kytici předaly. Bylo na něm vidět, že mu tento čin polichotil, ale překonal svou náklonnost a vyzval nás, abychom ze svého středu vybrali tři zástupce, kteří budou exemplárně potrestáni. Po chvilce dohadů vystoupili tři nejstarší kluci a těm bylo oznámeno, že budou následujícího dne potrestáni. Po této nepříjemné příhodě se už konaly pouze vytrvalostní soutěže pro kluky a dívky mezi tím nacvičovaly svůj tanec pro Květinové slavnosti.
Ráno na nástupu byli oni tři starší donuceni stát hodinu pod žhavým Sluncem a čekat než si pro ně Lentulius vymyslí nějaký vhodný trest. Když však Lentulius se svými všudypřítomnými lanaři přišel, byli omilostněni za podmínky, že budou příštího dne bojovat pro jeho potěšení a pro potěšení jeho přítele Krassa.
Následující den proběhl bez jakýchkoli pozdvižení a stejně jako předchozí den- ranní výcvik, oběd, nucený odpočinek, odpolední výcvik a večeře. Po večeři k nám znovu promluvil Lentulius. Poslové prý přinesli zprávy, že se již Krassus blíží a v příštích okamžicích se prý chystá překročit práh jeho školy. Lanaři nás nahnali do dvou řad podél přístupové cesty, a takto jsme utvořili špalír. Za pár okamžiků jsme již spatřili první členy Krassova průvodu.
Lentulius se s ním šel přivítat k bráně a pak oba po koberci z květin prošli špalírem. Mezi tím jsme je zdravili pokřikem: „Ave Krassus“. Spolu s Krassem přišel i jeho nejlepší gladiátor Krixos. Ten se posléze zúčastnil spolu s ostatními večerního výcviku. Ten zahrnoval přetah lanem na jednotlivce. Každý jednotlivý gladiátor byl vyvoláván svým jménem. Jako vždy se výcviku účastnili i nově přibylí otroci, a právě tehdy jsme se dozvěděli, který z nich je Spartakus. Po výcviku jsme byli znovu rozděleni na otroky a otrokyně. Otrokům byli udělány culíky na znamení, že již nejsou otroky, ale gladiátoři. Dívky ještě nacvičovaly svůj tanec. Když bylo tohle všechno vykonáno, byli jsme nahnáni do ubikací a byli jsme donuceni spát. Při představě krvavých oslav následujícího dne asi hodně z nás dlouho nemohlo usnout. A těm šťastlivcům, kterým se to povedlo se asi nezdály zrovna nejhezčí sny. Nejhůř se asi vedlo novým otrokům. Ti byli totiž, jako nejlepší z nás, určeni pro zápasy na život a na smrt.
Ráno po budíčku nás lanaři znovu rozdělili na gladiátory a otrokyně, dívky šly sbírat květiny pro nadcházející slavnosti a gladiátoři byli donuceni postavit si arénu, ve které měli někteří z nich toho dne zemřít. Jakmile byla aréna hotova, mohly Květinové slavnosti začít.
Jako první vystoupily otrokyně se svým tancem a po nich již mohly začít samotné gladiátorské hry. Nejprve bojovali vždy ti nejlepší ve své věkové skupině, ti mladší s nepravými meči, ti ostatní již používali sítě. Po nich ještě nastoupili tři potrestaní nejstarší aby proti sobě bojovali s tyčemi naslepo. Pro Lentulia a Krassa to snad mohla být zábava, ale nám ostatním se při pohledu na tápající kamarády tajil dech, jak boj dopadne a bude-li někdo zraněn. Naštěstí se ještě tento souboj obešel bez zranění a všichni tři odešli z arény živí a zdraví.
Po nich už byli na řadě noví gladiátoři spolu s Krassovým oblíbencem. Následující tři souboje jsme očekávali plni strachu a obav – bude mít Lentulius či Krassus dobrou náladu a ukáží palcem nahoru nebo palec ukáže dolů jen proto, že oba tolik milují krev a čím více tím lépe.
To už ale první pár gladiátorů vstupoval do arény. Poklekli před Lentulia a Krassa s pozdravem: „Ave Crassus, morituri te salutant“ tzn. „Jdoucí na smrt tě zdraví“. Pak zaujali svá postavení. Oba měli meče a i jinak to vypadalo, že si budou rovnocennými soupeři. Boj to byl lítý, protože nikdo nechtěl být zraněn, natož zabit. Někdo však k zemi první padnout musel a také se tak stalo. Jeden z otroků upadl a při tom upustil meč. To byla poslední chyba, kterou ve svém životě udělal. Druhý gladiátor mu přiložil špičku meče na břicho a ohlédl se ve směru, ve kterém seděl náš pán. Jeho pohled směřoval na pravou Lentuliovu ruku. Po dohodě s Krassem zvedl ruku a nasměroval palec směrem k zemi. Pro něho asi nebyl boj až tak zajímavý, aby dal poraženému gladiátorovi milost. Rozhodnutí bylo neodvolatelné a proto ať chtěl nebo nechtěl, musel vyhravší gladiátor svého přítele zabít. Jistě nechtěl aby trpěl a proto bodl do srdce, aby snížil utrpení na minimum. Následující výstřik krve ho smáčel doslova od hlavy až k patě tak, že na něm nezůstalo jediné místečko suché. Znovu poklekl před Lentulia a Krassus mu nasadil vavřínový věnec, určený pro vítěze.
Druzí dva gladiátoři již vcházeli do arény s tím, že jeden z nich určitě zemře. Lentulis neměl náladu rozdávat milosti, obzvláště ne před svým přítelem Krassem. Oba gladiátoři měli v ruce štít, ale žádnou zbraň. Jejich zbraně byly totiž zaraženy do země uprostřed arény, odkud si je museli vyzvednout. Na začátek se postavili každý do jiného rohu a teprve pak se mohli pro své zbraně rozeběhnout. Kdyby se jeden z nich opozdil, pravděpodobně by byl zemřel. Nic takového se však nestalo, a tak bojovali – jeden se mečem a druhý s labrysem. Boj byl značně vyrovnaný až do té doby, než gladiátor bojující s mečem tento upustil a stal se tak velmi zranitelným. Dokázal sice jen s pomocí štítu zbavit svého protivníka jeho zbraně, ale ten vzápětí ukořistil jiný meč zapíchnutý v zemi nedaleko. S jeho pomocí pak dostal druhého bojovníka na zem a proklál mu jím hrdlo. Viditelně vyčerpán a zdrcen přítelovou smrtí poklekl, jako všichni vítězové na koleno a od Krassa dostal také vavřínový věnec. Když však vycházel z arény, uvědomil si co udělal a pozlacený věnec zahodil vzteky na zem.
Teď tedy už musel na řadu přijít Spartakus. Všichni jsme věděli co přijde, ale nevěděli jsme kdy a jak. A jak jsme očekávali, tak se také stalo. Byli vyvoláni Spartakus a Krixos. Spartakus měl bojovat se štítem a mečem a Krixos se sítí a trojzubcem. Nám to připadalo jako nevyrovnané, ale to zřejmě patřilo k zábavě Římanů. Boj to byl krátký, ale o to napínavější. Po pár minutách boje byl Spartakus raněn. Špička trojzubce mu projela nohou jako nic. Spartakus se však nevzdal a bojoval dál a do soubojů se pouštěl s větší razancí a silou. Chvíli na to, co byl zraněn, dokázal dostat Krixa k zemi. Přiložil mu meč na krk, ale když však uviděl Lentuliův palec směřující k zemi odvrátil se od Krixa a zmizel na ošetřovně.
Poraženého Krixa zvedli ze země lanaři a pověsili ho za trest na strom, nohama dolů. Pak se shlukli kolem Lentulia s Krassem a odvedli je do bezpečí. V tu chvíli jsme zůstali bez dozoru a ucítili jsme, že přišel náš čas. Předali jsme proto na ošetřovně Spartakovi mapu a ten nám ještě přikázal, abychom sundali Krixa ze stromu. Učinili jsem tak, ale v tu chvíli se na nás vrhli všichni lanaři. Nečekali jsme na nic a chopili se zbraní a příležitosti. Po chvíli, když lanaři poznali, že na nás nestačí, se nám podařilo je dostat mimo objekty školy a zavřít za nimi bránu.
Všichni jsme se tedy přesunuli do jídelny abychom se dohodli na dalším postupu. Byli bychom se přesunuli, ale byli mezi námi i ti tři přeživší gladiátoři, kteří o našich aktivitách vůbec nic nevěděli. Právě ti nás nabádali, abychom urychleně opustili školu a hledali úkryt někde hluboko v lesích. Než jsme se však nadáli, byli Římané zpět, a s posilou!
Jelikož jsme byli všichni vměstnáni na malém prostoru, obklopovaly nás zdi a okny se utéci také nedalo, nezbývalo nám nic jiného než se zabarikádovat a čekat co se stane. Starší otroci nás nabádali k poslušnosti, a tak, když se ve dveřích objevil Lentulius a lanaři nás nutili ulehnout na zem, pro jistotu jsme jim vyhověli. „Kde je Spartakus? Kdo z vás je Spartakus?“. To byly otázky, které se nás hrnuly ze všech stran. Když se Římané nedočkali odpovědi, nezbylo jim nic jiného než nás začít postupně odvádět ven a ukřižovat. První šli právě ti tři noví otroci, kteří přežili pobyt v aréně. V jednu chvíli zůstal v místnosti jen jeden Říman a ten neměl naději nás udržet. Nejstarší kluci na něj vyběhli a zahnali ho. Než se stačili vrátit, byl připraven přesun a ten také po návratu kluků urychleně proběhl. Když nám stroj času oznámil, že jsme zpět v Centru Galaxie v Bojanovicích roku 1999, všem spadl kámen ze srdce. Co by se s námi stalo, kdybychom byli bývali zůstali v Kapuy o pár minut déle jsme ani nechtěli domýšlet. Pravděpodobně bychom byli ukřižováni všichni!
Po zbytek dne jsme měli volno. Večer proběhlo vyhodnocení za expedici Řím a pak už se mohla vlahým večerem rozlehat hudba z diskotéky, která byla připravena ihned po jeho skončení.
Univerziáda
Den po přesunu se konala UNIVERZIÁDA. Hned po nástupu jsme se rozdělili na bodovačky a poté již mohly začít jednotlivé disciplíny (marathón, hod kriketovým míčkem, skok z místa, běh krátký, hod diskem a skok daleký). Po disciplínách následovaly turnaje v přehazované a v házené. Po večeři se měly běžet krátké štafety, ale protože pršelo,tak se v zájmu zdraví odsunuly na neurčito.
Expedice Templáři
Následujícího dne se již začal připravovat další přesun. Tentokrát se vědecká rada rozhodla, že se přesuneme k templářům do Templu St.Denis. Po celý den tedy probíhaly přípravy po kategoriích – Nauka o historii, Výcvik ve zbrani, Výroba beausantu (praporu templářů), výcvik fyzické průpravy, zhotovení mečů a volební listiny,výcvik paměti a postřehu. Ve volných chvílích jsme si ještě kreslili na plášť rudý kříž, zhotovovali helmy a lampiony. I přes takto nabitý program se ještě našel čas na turnaj – mladší hráli zbrusu novou hru „Na velmistra“ a starší hráli pálkovanou. Při výrobě věcí potřebných pro následující expedici nám naši vedoucí předčítali databanky.
Večer tedy už nic nebránilo tomu, abychom se přesunuli do středověké Francie, do doby krále Filipa Sličného.
Jakmile přestal stroj času mluvit, ozvala se středověká hudba a my se neopovážili ani pohnout. Když však skončila nic už nás nemohlo zadržet. Při východu z budovy jsme dostali svíčky a opodál stálo několik rytířů s již hořícími svíčkami, a ti nám připalovali. Zanedlouho se přes louku utvořil had ze svíček a lampiónů. Všichni neodvratně směřovali ke středu louky, kde stáli dva nádherně odění templáři, jak jsme se o chvíli později dozvěděli, byli to, sám Jakub de Molay a jeho pobočník Geofroy de Charney. Ten ho, po té co jsme došli až k nim, jmenoval velmistrem řádu templářského.
Ráno, jakmile jsme vstali, jsme zamířili na ranní motlitbu, která trvala asi tak 20 minut. Pak nám Charney přišel říci, jaké zkoušky nás budou během dne čekat a přikázal nám, abychom se šli rozcvičit. Po jednotlivých převorstvích jsme si tedy šli do lesa zaběhat a protáhnout svaly, které nám přes noc ztuhly. Pak přišla na program dne snídaně, ke které jsme dostali suchý chléb a hořký čaj. Tímto tedy proběhla zkouška odříkání. Mezitím, co jsme jedli, nám Charney řekl několik „retraits“ (pravidel řádu templářského), podle kterých se mají templáři chovat. Bylo mezi nimi i to, že templáři jedí vždy dva z jedné misky a jelikož jsme museli zapadnout do doby, ve které jsme se právě vyskytovaly, probíhala všechna následující jídla v tomto duchu.
Po snídani jsme začali plnit další zkoušky. Tou první a zároveň nejdelší byla zkouška mlčení, kterou však splnil málokdo, i když se většina z nás upřímně snažila. Plnili jsme i jiné zkoušky : zkoušku odvahy, síly, ukrytí, obratnosti, důvtipu a pozorovacích schopností a zkoušku paměti.
Večer, když skončila večeře, přijel do templu St.Denis sám král Filip Le Bel se svojí družinou. Když procházel špalírem, který jsme na jeho počest vytvořili, přidali se nepozorovaně k jeho doprovodu i někteří z nás. Toto opatření jsme použili proto, abychom se dozvěděli, co se mezi jeho poddanými šeptá a také, abychom snad zaslechli nějaké to slovo pronesené samotným králem. Účel jeho cesty nám byl znám. Sám král se chtěl stát templářem, aby se dostal k jejich bohatství a moci. Avšak Geofroy de Charney mistrně rozmluvil tento úmysl a jemně mu tak naznačil, že krále mezi sebe templáři nikdy nepustí. Po této události jsme vykonali večerní očistu a ulehli jsme k spánku.
Ráno jsme byli vzbuzeni zvoncem, bijícím na poplach. Když jsme se všichni seběhli sdělil nám de Charney, že král nechal pozatýkat všechny templáře v Paříži, a že se jeho vojáci nezadržitelně blíží i k nám do St. Denis. řekl nám, že nemá cenu, abychom byli zatčeni spolu s ním a Jakubem a nabádal nás, abychom se ukryli v lesích. Před odchodem nám svěřil do opatrování poklad templu (ve kterém jsme našli zašifrovanou zprávu) a meč, který je mezi templáři přechováván už z dob krále Artuše. Při ústupu mimo templ ještě vojáci stačili zatknout dva starší kluky, ale ti jim však utekli a zanedlouho se přidali k nám.
V lese jsme se nasnídali a začali jsme budovat příbytky, abychom po nadcházející dny měli kde přebývat. Po vybudování jsme se začali připravovat na možný nadcházející boj. Po dopoledním výcviku, který obsahoval plížení, šifry, tah klády na čas a střelbu z kuše, se nejstarší kluci vydali na průzkum templu. Za prvé proto, abychom měli čerstvé zprávy o dění v templu a za druhé , abychom si obstarali něco k jídlu. Když kradli jídlo, uslyšeli Baphomet, bájnou mluvící a vševědoucí hlavu, vzali papír , na kterém byla napsána obvinění vznesená proti řádu templářskému.
Odpoledne jsme běhali kross a dokončovali jsme stavbu naší malé provizorní vesničky. Ještě před večeří jsme se všichni sebrali a vydali jsme se na průzkum templu. Přišli jsme zrovna ve chvíli, kdy kněží mučili Jakuba a Geofroye de Charney. Po chvíli jsme se na ta zvěrstva již nemohli dívat a ani pomoci jsme nijak nemohli, a proto jsme se vrátili zpět do lesa. Večeři jsme si obstarali stejným způsobem jako oběd.
Když se setmělo, přišel za námi Charney, kterého vojáci propustili pouze pod podmínkou, že se za 24 hodin vrátí nebo Jakub De Molay zemře na hranici. Charney nás tedy pasoval na rytíře templu a my tak získali první stupeň zasvěcení. Poté vybral z každého převorství dva zástupce a s těmi odešel na tajné místo, kde stával starý templ, a kde měli vykopat starý templářský poklad, který ani sám de Charney neviděl. Šli jsme dlouho, ale nakonec jsme přece jen našli ruiny starého templu a v nich skrytý poklad. Nás osm, kteří jsme na tom místě byli získalo také druhý stupeň zasvěcení. Zpátky jsme se vrátili už pozdě v noci, a tak jsme rozbalení pokladu nechali na ráno.
Ráno jsme tedy poklad rozbalili a nalezli jsme různé mapky, ale také malý zapečetěný váček. Když jsme poodkryli jeden jeho okraj spatřili jsme známé barvy, které má pouze jedna věc na světě – TABU.
Průzkum zjistil, že templ St.Denis je zcela opuštěný, a tak jsme se mohli vrátit zpět do našich pohodlných chatiček. Tam jsme váček rozpečetili a opravdu jsme nalezli Tabu, na kterém byly vyobrazeny egyptské symboly a hieroglyfy. Z předchozích zkušeností jsme už věděli, že naše další cesta časem povede do Egypta. Vše jsme však museli vrátit templářům, konkrétně Hugovi z Peraudu, a proto jsme vše znovu zapečetili a společně s pokladem vložili do většího z vaků.
Hugo se měl prokázat heslem, které nám sdělil předchozí večer de Charney. V poledne přišel člověk se svým strážcem a řekl správné heslo, tak jsme mu podle pokynů předali celý poklad. Náš šestý smysl však zareagoval a my jsme se jali oba muže sledovat. Po chvíli jsme na cestě narazili na kus papíru. Většina z nás ho přešla, ale nakonec ho přece jen někdo zvedl a jak se ukázalo bylo to dobře. Právě na tom papíře stálo černé na bílém, že když byl Hugo z Peraudu mučen, prozradil místo předání i heslo a pak už nebyl problém přijít k nám a ukrást templářský poklad. Tento dopis je také usvědčoval z kacířství a uctívání samotného Satana. Sledovali jsme dvojici dále a překvapili jsme je při to, když chtěli celý poklad zakopat. Nakonec jsme pod pohrůžkou, že dopis ukážeme papeži, dostali poklad zpět, výměnou za usvědčující dopis.
Když jsme se vrátili do templu, konal se soud s Jakubem de Molay a Geofroyem de Charney, kterému předsedal samotný král a byl přítomen i papež. V jednu chvíli vystoupila Helena a přednesla naší obhajobu, ale byla vynesena strážemi ven, aby náhodou nebyli oba templáři osvobozeni. Nestalo se tak a oba byli odsouzeni k smrti. Když však vycházeli z budovy, stačil ještě de Charney nakreslit Heleně na rameno obrázek šibenice. Z toho jsme usoudili, že nám tím chce něco sdělit, i jali jsme se hledat v okolí popraviště a skutečně jsme něco našli. Byla to mapka místa, kam jsme měli zakopat poklad.
Odpoledne jsme měli za úkol vymyslet otázky pro Baphomet, který nám měl na ně posléze odpovědět, ale neodpověděl, jelikož jsme neměli odpovídající stupeň zasvěcení.
Přesunuli jsme se tedy zpět do roku 1999 a vydali jsme se na místo, kde jsme u templářů zakopali tabu. Kupodivu jsme ho našli, a když jsme ho celé vyluštili zjistili jsme, že naše další cesta povede opravdu do Egypta roku 1792 př.n.l.
Po tak náročné expedici nemohlo následovat nic jiného než (skoro) volný den. Dopoledne se běžel závod, který měl prověřit naše znalosti o Římě a o Templářích a odpoledne jsme se sprchovali a hráli exhibice ve fotbale a volejbale proti vedoucím. Večer se konalo už jenom vyhodnocení expedice Templáři.
Kalokaghátia
Příštího dne byla na řadě KALOKAGÁTHIA – souznění ducha a těla – při které jsme po všech těch sportech trošičku zklidnili a více zaměstnali hlavu. Tvořili jsme různá výtvarná a běželi jsme závod zaměřený na kulturu. Ve volných chvílích jsme se začali připravovat na nadcházející přesun do Egypta. Ten se konal ještě týž den večer.
Expedice Egypt
Ihned po přesunu vyrazilo několik starších na průzkum základny. Jelikož se nic nestalo, vyšli jsme všichni z budovy na podrobnější prohlídku okolí. Poté co jsme se po neúspěšném průzkumu sešli v základně, přišel do základny průvod. Čtyři vojáci přinesli na nosítkách umírajícího faraóna, smrtelně zraněného v boji s Hyksósy. Spolu s faraónem přišel i jeho syn se svou matkou, v jejíchž rukou nakonec faraón skonal. Poté nám oznámila, abychom se připravili na zítřejší pohřeb.
Druhý den se snídaně konala venku u stolů postavených do pyramidy. Dopoledne jsme si malovali egyptské límce a hráli hru střelba na Hyksóse. Odpoledne jsme se dále připravovali na pohřeb a začínali přípravy na odvetný útok na Hyksósy. Malovali jsme kameny jako posmrtný dar pro faraóna, stříleli z luku a cvičili intelekt při deskové hře Solitaire.
Po setmění jsme ve smutečním průvodu naposledy následovali faraóna k místu jeho posledního odpočinku. Po příchodu na určené místo byla zvážena faraónova duše a pak se s vládcem Egypta rozloučil jeho syn společně se svou matkou. Poté co všichni odešli jsme ještě chvíli vyčkali na místě, protože jsme viděli na faraónově sarkofágu něco, co nás velice zaujalo. Cosi, co vypadalo jako další kousek TABU. Jenže když jsme přišli blíž, nic jsme nenašli, a tak jsme raději běželi do tábora, aby náhodou někdo nepojal podezření.
Ráno jsme se dozvěděli, že ihned po korunovaci půjde každý, kdo unese oštěp, do války. Po korunovaci jsme však získali TABU z koruny nového faraóna, a tak nás v Egyptě nic nedrželo a mohli jsme tedy přesunout zpět do CG.
Po přesunu následoval jako vždy volnější den v CG. Kromě databanky a sprchování jsme ještě hráli floorball. Během dne také vědecká rada vyluštila nově získané TABU. Z textu a obrázků vyplývalo, že náš další přesun bude mířit k Mayům.
Ale ještě než jsme se začali připravovat, musela proběhnout druhá UNIVERSIÁDA. Znovu jsme se rozdělili po bodovačkách a rozešli jsme se na jednotlivá stanoviště. Těch bylo šest – tři dopoledne a tři odpoledne a byly to tyto: běh přes překážky, skok vysoký, hod oštěpem,skok daleký, vrh koulí a běh dlouhý. Ještě jsme hráli dva turnaje, a to: ringo a basketball. Po večeři byli nejlepší z nás odměněni medailemi a nejlepší sekce nějakými těmi sladkostmi. Z vyhodnocení jsme odcházeli s tím, že se už nic dít nebude a těšili jsme se na příští den, jsme se měli začít připravovat na přesun k Mayům. Jaké bylo naše překvapení, když začal houkat stroj času.
Sešli jsme se tedy pod oknem a čekali, co se bude dít dál. Stroj nám ohlásil, že došlo v nějakém čase k přesunu v časoprostoru a my máme tedy deset minut než se přesuneme na to samé místo, abychom mohli zjistit proč se tak stalo.
Pochopitelně nastal zmatek, protože jsme nevěděli vůbec nic – kam se přesouváme ani do jaké doby. Nicméně. Stroj času nám nedal možnost se ohradit, a tak nám nezbylo nic jiného než se před vypršením deseti minut shromáždit v jídelně a čekat, co nám stroj času oznámí.
Expedice Budoucnost
Po přesunu nám stroj času oznámil, že se nacházíme nedaleko St. Paul a to v roce 2264 n.l. Hned jak stroj oznámil polohu vběhlo do místnosti několik mužů v kombinézách a kuklách a než jsme se vzpamatovali byli zase pryč. Bohužel však společně s nimi zmizel i náš stroj času a my tak ztratili veškerý kontakt s domovem. Ti pohotovější z nás vyběhli za nimi, ale akorát vběhli do pasti a mohli být rádi, že se vrátili jenom svázaní a odření. Nevěděli jsme co dělat, a tak jediné rozumné řešení byla večerka. Ovšem jen pro některé. V jedné z chatiček objevili její obyvatelé DENÍK muže, který byl přítelem vůdce povstalců, kteří bojují proti nadvládě agentury CIBA (oni muži byli jedni z agentů). Podle deníku jsme pochopili kde jsme a co se kolem nás děje. Na konci jsme našli zmínku o tajné schránce a jelikož jsme od přírody zvědaví, vydali jsme se prozkoumat ono zmíněné místo. Schránku jsme našli a v ní jsme objevili šifru. Její vyluštění nám zabralo většinu noci a někteří z nás na ni nikdy nezapomenou. Z této šifry jsme se dozvěděli, že pokud se chceme postavit na stranu povstalců, máme následující den v 15:00 opustit základnu a skrýt se v lese.
Ráno nás vzbudili agenti CIBA a rozdali identifikační karty, na které jsme později dostávali příděly jídla. Celé dopoledne jsme pak konali veřejně prospěšné práce (např. zametali jsme silnici pouze rukama)Mezi tím jsme nepozorovaně kontrolovali tajnou schránku a při jedné rutinní kontrole jsme v ní objevili dokonce vlajku povstalců a tím jsme se stali jedněmi z nich.
Ve tři hodiny jsme se tedy vypařili ze základny a agenti ani nezjistili, že jsme pryč. Mladší zůstali poblíž základny aby ji mohli průběžně pozorovat a my starší jsme odešli dále do lesa, na odlehlejší místo, kde jsme si zbudovali opevnění. Díky mladším jsme se pak v průběhu večera dozvěděli, že mezi sebou máme zrádce, který všechno prozradil agentům. Ve víru vášní jsme tohoto člověka odsoudili k smrti, ale vzápětí se objevil sám vůdce povstání Danilo Silva a řekl, že si ho odvede do hlavního tábora. Po cestě však po našem člověku vystřelil a ten zůstal nehybně ležet na cestě. Mysleli jsme si, že je mrtvý, ale jak se později ukázalo, byl jen těžce zraněn.
Naším prvořadým úkolem teď bylo nají agenty, kteří se zrádcem mluvili těsně před jeho odhalením, a kteří již určitě byli na cestě na velitelství. Naštěstí se nám je podařilo dostihnout a díky veliké početní přesile také zajmout a odvést zpět do naší lesní základny. Bohužel však stačili prozradit souřadnice naší nové základny, a tak jsme museli během noci odrážet několik útoků.
Noc jsme nakonec přežili ve zdraví, ale ráno jsme museli přijmout jistá opatření. V prvé řadě jsme museli přesunout naši základnu na jiné místo. To se také stalo a my jsme jen mohli čekat, kdy přijde finální útok. Ten přišel kolem poledního ze směru, ze kterého bychom to nejméně čekali. Agenti nám vpadli do zad a nám se jen se štěstím podařilo zachránit.
Po téhle události nám však bylo jasné, že na stejném místě už nemůžeme déle zůstat a proto jsme se spojili s malými a společně s nimi jsme přepadli tábor, ze kterého jsme předešlý den zbaběle utekli. Uvnitř jsme našli mapku s vyznačeným místem a naše zvědavost nás znovu přemohla a někteří se šli na toto místo podívat, a když se po dvou hodinách vrátili, přinesli s sebou i náš stroj času. Následoval okamžitý přesun do CG, ale tím to pro nás nemělo zdaleka končit. Po přesunu nám stroj času oznámil, že byl díky našemu chování ohrožen život jednoho člena Centra, a že máme do 24 hodin podat vysvětlení a pokud bude toto vysvětlení neuspokojivé, bude stroj času zablokován a Centrum Galaxie zrušeno. Členové vědecké rady VYSVĚTLENÍ sepsali, stroj času ho přijal, avšak již nikdy se nic podobného NESMÍ OPAKOVAT!!!!!
To však ještě nebyl konec tábora.
Před odjezdem
Před odjezdem z tábora (na který se většina z nás netěšila) nás ještě čekala pořádná bojovka, kde si strachy zakřičeli i někteří nejstarší. Dále se konala antiuniversiáda a zahráli jsme si přebíhanou, hu-tu-tu-tu a exhibici v softbalu. Výborná byla i anakonda, nemluvě o pouti, kde mnozí přibrali kila, která pracně shazovali po celé tři týdny. Nechyběla ani závěrečná diskotéka, kde se se všemi rozloučil 1. oddíl NEMESIS, jehož členové se měli stát od září instruktory. Poslední závod, který jsme běželi byl závod pravdy, který obsahoval otázky ze všech databanek, které jsme za tábor běželi a tudíž ukázal, co v nás za tři týdny zůstalo.
Poslední večer už proběhlo závěrečné vyhodnocení, kde všichni dostali nějakou tu cenu za své snažení a při dělení dortů se dostalo opravdu na všechny a ještě zbylo. Vrcholem vyhodnocení se stal ohňostroj, při kterém obloha zazářila všemi možnými barvami.
Poslední ráno bylo trochu uspěchané, ale všichni jsme to zvládli v pohodě, a tak jsme mohli po obědě naposledy zamávat chatičkám a louce a smutní z loučení se povolenou rychlostí řítit vstříc maminkám, tatínkům, sourozencům, psům a kočkám, atd. Jedinou naší útěchou bylo to, že máme před sebou ještě tři týdny prázdninám.
Nashledanou Bojanovice. Bylo nám tu všem pěkně a příští rok se snad znovu uvidíme a bude nás ještě víc.