Koho přesně to byl tehdy nápad zahrát si na Modrý přízrak už nevím, ale pamatuji si jak jsme s Honzou Poláčkem u nich doma vymýšleli nejrůznější úkoly, naschvály a skopičiny, které bude Modrý přízrak provádět. Nejen vymýšleli, ale začali i realizovat. Modrý inkoust, vosk a opálené papíry byly hlavní propriety. Navíc se celý plán rodil opravdu v bolestech. Honza dostal nařezáno za dým v dětském pokoji a já si svoje schytal za pozdní příchody domů. Asi bych měl podotknout, že jsme tehdy končili sedmou třídu, a myslím, že i dnes školáci musí poslouchat především dospělé.
Všechno bylo přichystáno, připraveno a my se těšili, jak budou všichni překvapení z řádění Modrého přízraku, který tehdy zatím žil jen v našich hlavách. Ani Zdena, ani Zdeněk, naši tehdejší vedoucí, netušili co se chystá. Kromě tradičních sportovních a tábornických propriet, skrývaly Honzův a můj batoh velké tajemství, které mělo brzo obživnout.
Tramvají, autobusem a potom pěkný kus pěšky vyrazil celý oddíl jedno páteční odpoledne koncem školního roku z Karlína do Dolních Chaber, kde byla základna pionýrů z Prahy 8. V mírném svahu se rozkládalo několik chatiček, hřiště a budova kuchyně, jídelny a noclehárna pro vedoucí. Na základně chyběla elektřina, pro vodu se chodilo ke studánce a dříví do plotny jsme snášeli z okolních lesů.
Po příchodu na základnu jsme tak dlouho s Honzou hráli typické pubertální zevlouny, až na nás vyšla úplně poslední chatka. Kromě jisté odlehlosti měla pro náš účel i další strategický význam. Byla to chatka zubem času ohlodaná, a tak v ní směli přespávat jen dva nocležníci. Sice jsme s Honzou pěkně remcali a všemožně dávali najevo, jak nám strašně vadí, že budeme spát až na konci a díky tomu pro případné hry a poplachy budeme pěkně v nevýhodě. Ale protože jsme v té době vedli oddílové bodování, tak jsme byli ubezpečeni, že se s tím určitě popereme.
Naše okaté trucování všichni přecházeli s úsměvem a ani naše nepřítomnost během společného dění nebudila zvláštní pozornost. Je pravdou, že první podezření mohlo padnout, když jsme se celkem dobrovolně hlásili na sbírání dříví a donášky vody. Obvykle jsme tyto činnosti považovali za sice důležité, ale podřadné, takže se jich mohl přeci ujmout kdokoli, kdo zrovna nepatřil ke hvězdám našeho oddílu a to my jsme v té době (při vší skromnosti – kdo jiný by to dokázal ohodnotit) určitě byli. Asi to bylo bráno jako kajícnost našeho předchozího remcání. Základ nenápadnosti byl položen a my mohli konečně vypustit Modrý přízrak.
Modrý přízrak poprvé na scéně
Když jsme šli po večeři pro vodu ke studánce, už jsme nebyli sami. Holky nesly nádobí. Honza co chvíli zastavoval a bavil je hloupými vtípky a já je všechny popoháněl dopředu a ta chvilka náskoku stačila. To co se naší rozdováděné skupince objevilo při pohledu ke studánce vyrazilo všem dech. Honza spílá všem vandalům, já všechny ubezpečuji, že ještě před večeří bylo všechno normální a uklizené, což mi dosvědčuje Tomáš, který pro vodu jezdil s námi.
Alibi jsme měli dokonalé. Všichni už koukáme na strom u studánky, na kterém visí opálený papír popsaný velkým modrým písmem. „Teď to tady patří mně a studánka je moje koupelna,“ čte Monika nahlas první řádky. Ještě než dočte, tak už se společně chystáme na plnění úkolu, který pro nás určitě připravili vedoucí. Jenže na dalších řádcích není zašifrovaná zpráva nebo morseovka, jen výhružky a podpis Modrý přízrak.
S Honzou dál hrajeme překvapené a chápeme se iniciativy. Zbytek skupinky necháváme s nádobím a kanystry na vodu jejich osudu a běžíme s tím podivným papírem za zbytkem oddílu a hlavně poradit se s vedoucími, co to má znamenat. Ten kdo by nás pozoroval, asi by se podivil, že nehledáme nejkratší cestu. Ze vzdáleného konce základny je slyšet křik a zvuk píšťalky usměrňující rámec pravidel sportovních her. A tak jen opravdu bedlivý pozorovatel by postřehl, že naše cesty se rozdělily. Honza mizí v nejbližší chatičce a já si nenápadně zavazuji tkaničku. Je to jen zlomek vteřiny a už oba voláme „Zdeno, Zdeňku.“ Ještě udýchaní, rychle zbytku oddílu vysvětlujeme, co se stalo a co jsme našli u studánky. To už dobíhá i zbytek služební družiny s nádobím a kanystry. Všichni pak společně pozorujeme zmatené vedoucí. Tohle asi nebude hra ani soutěž, kterou pro nás připravili.
Začíná se stmívat, a tak je čas na večerní nástup. Vedoucí s instruktory odcházejí do hlavní budovy a živě diskutují. Diskuse probíhá i mezi dětmi cestou do chatiček. S Honzou se ještě na chvilku zastavíme a zamíříme za vedoucími. Přeci jen on je předseda oddílu a já jeho zástupce, takže bychom měli vědět jako první co se děje. Ale to už se od chatiček ozývá další udivené volání. Dáša s Monikou byly ve své chatce jako první a už nás svolávají. Tentokrát se už iniciativy chopili instruktoři. Zbyněk utíká do hlavní budovy a my stačíme postřehnout, že v ruce drží opálený papír s velkým modrým písmem. Holky nám ukazují úplně rozházenou chatičku a jak si pamatují doplňují text „Tady jsem si pohověl, ale spát budu asi jinde…a podpis Modrý přízrak.“ Napětí by se dalo krájet.
Na nadpřirozené bytosti nikdo nevěří, ale kdo by to mohl být, kdo si vymýšlí tyhle hloupé fórky? Ještě pořád padá podezření na vedoucí a jejich herecké umění. Vždyť to není poprvé, co si podobnou komedii vymysleli a hráli ji dokonale. S Honzou hrajeme své mimikry dál a přiléváme do ohně teorií a domněnek. Ne že by podezření nepadlo i na nás, ale argumentujeme celkem přesvědčivě, a tak všechny pochybnosti zatím odsouváme. To už však píšťalka svolává večerní nástup.
Normálně se všichni řítí na hřiště k nástupu, ale teď se trousí po skupinkách a pořád diskutují. Vedoucí a instruktoři už také vycházejí z hlavní budovy a tváří se podivně. Většina si myslí, že hrají své překvapení a úžas téměř dokonale. Ale večerní nástup najednou dostává jiný scénář. Místo spořádaných družinových útvarů se u volejbalové tyče tísní dav zvědavců. Tentokrát ohořelý papír drží v ruce vedoucí Zdeněk. „Ještě nejdu spát, ryby si půjdu nachytat a nebo radši chytím jednoho z vás. Ta síť mi dobře poslouží, třeste se kdo si moji odplatu vyslouží. Modrý přízrak,“ vysvětluje další výhružný dopis zmizení volejbalové sítě. Zdena nás na nástupu ještě přesvědčuje, že všechno vyšetří a zjistí. Zároveň se dozvídáme úkoly a pravidla soutěží a her, které jsou připraveny na sobotu jako zakončení celoroční hry. Pochybnosti o hlavní úloze vedoucích v řádění Modrého přízraku jsou opět nalomeny. Proč by připravovali vedoucí dvě hry? Navíc Modrý přízrak nám ubližuje a nic po nás nechce. Žádné plnění úkolů, jen vyhrůžky.
Pomalu se rozcházíme do chatiček. Tajně se domlouváme na nočních hlídkách, aby o tom vedoucí nevěděli, musíme je přeci odhalit. S Honzou ještě pomáháme holkám zabezpečit jejich chatku a rozdělujeme si s nimi dvojice, aby se nebály a my dva nebyli spolu.
Tajný spojenec
Už míříme do svého doupěte. Modrý přízrak žije a dovádí. Stíny podezření, které na nás ulpěly jsme dokonale zahnali. Protože už padá šero, tak se po našich obličejích prohánějí spokojené úsměvy. Už se těšíme, jak zavřeme dveře chatky a vyndáme další z dopisů Modré příšery a potají připravíme další její pikle. Ještě se otočíme a za oknem hlavní budovy jsou vidět stíny živě diskutujících vedoucích a instruktorů. Naše dílo je takřka dokonalé. Za pár sekund se však všechno změní.
To už beru za kliku chatky a otvírám. Krve by se ve mně nedořezal. Na posteli sedí Karel Šíp a v jedné ruce drží opálené papíry s modrým inkoustem, druhou rukou ukazuje, ať se posadíme. Honza rychle zavírá dveře a chce něco říct, ale jeho zklamání je tak veliké, že nevydá ani hlásku. Všechno je prozrazeno a teď nás čeká potupné přiznání. Slovo si bere Karel a tiše pronáší: „Zatím o vás nikdo neví jen já, tak co s tím uděláme?“ Všechno je v jeho rukou a my oba ani nedutáme. Nekonečnou chvíle napětí a očekávání, Karel rychle utne: „Je to dobrý nápad, nechcete s tím pomoct?“
Místo předhození davu, začínáme diskutovat. Karel soustředěně poslouchá naše nápady a plány. Vhodně je koriguje, upravuje a rozvíjí. Díky této spolupráci celý zbytek víkendu řádí Modrý přízrak mnohem intenzivněji. Dokonce se společně s celým oddílem vydáváme na jeho hon. Řádění Modrého přízraku se pak přesunuje i na letní tábor Polipsy u Kácova. Modrý přízrak, alespoň než jsme všichni dorostli do dospělých let, nebyl nikdy odhalen.
Jedné páteční noci na konci školního roku vzniklo zajímavé a pevné přátelství upevněné společným tajemstvím. Jeho plodem pak byl vznik chlapeckého oddílu Expedice 13, a to navzdory všem protivenstvím. Se mnou a s Honzou se počítalo jako s instruktory do tradiční „devítky“ a Karel měl být dokonce zástupcem vedoucí Zdeny. Byl to skvělý rok a pak když kluci odrostli a zmizeli na středních školách i cesty nás tří se už nepotkaly. Karel začal studovat na Vysoké škole, Honza odjel studovat do zahraničí a já nakonec v té „devítce“ pokračoval jako instruktor. Jejím vedoucím jsem se nikdy nestal, protože jsem odešel do Brna a po návratu do Prahy jsem začal v Praze 1 ve Vodičkově ulici velet celé pionýrské skupině.
Štěpán Salač
Tak tak – opět uběhl nějaký čas a já tedy vyzývám ke vzpomínkám jak dááááávno minulým tak čerstvějším. Přeci jen je zatím dost a dost žijících pamětníků a rádi si tu přečteme jejich vzpomínky. Čas často odvál ty negativní vzpomínky a proto zůstal prostor hlavně pro ty příjemné a humorné. Sem s ními. Pěkný den. Lee
Ahoj Vašku,
dobře jsi doplnil jméno tábora na Čestín (tehdy to byla středisková obec, kam chodila pošta -takže proto možná ten název), a skutečně na tomhle táboře hlavní iniciativu převzal Karel s Daliborem, ale ….. ukradená brána byla „poslední“ akcí Modré příšery, neboť jsme společně usoudili, že zbytek tábora nezná zrod MP a tudíž ho moc nereflektuje.
A co se týká „sajrajtu“ v botách vedoucích nebo zašitého stanu apod. tak to pokud si pamatuji, byla záležitost „jakéhosi vnitřního pnutí“ mezi kolektivem vedoucích a instruktorů, do kterého jsme jako děti moc nezasahovali resp. jsme o něm nic nevěděli. Protože jak jsi správně napsal naším cílem bylo pobavit a rozhodně ne uškodit…
Jinak se vznikem Modré příšery to bylo skutečně tak jak jsem popsal…
Ahoj Lee,
měl jsem nějaké zdravotní problémy, takže jsem moc myšlenek na další příspěvek neměl, ale teď už zas čas bude…. nic neslibuji, ale dám si to jako úkol. Každopádně se asi uvidíme….
No vidíte, co se všechno dá po letech vyjasnit, i když mám obavu, že romantizováním celého příběhu Modrého přízraku (příšery) se mohl Štěpán nevinně přihlásit k účastenství i když to tak ve skutečnosti nemuselo být 🙂 , ale tu bych mu nerad upíral možnost k vysvětlení. Koneckonců už delší dobu do něho šiju, aby napsal pokračování své (i Galaktické) story… A jsem rád, že se k nám hlásí touto cestou i Vašek P., se kterým jsem se dlouho neviděl – rádi bychom totiž uspořádali nějakou jarní sešlost po 30 letech s Galaxií, kluky i děvčata z 226tky i 147ičky (takže i se Zbynďou a jeho ženou a pod.) – ale kontakty se určitě změnili… prosím o napsání některých z nich na email: lee@147.cz. Trochu nás ostatně nakopl i Zdenin pohřeb… 🙁
Ahoj Štěpáne,
ač jindy pouze přihlížející (a pozorný čtenář) nyní poprvé reaguji, protože se nejedná o historii 147.PS – ale 226.
Takže upřesňuji – tábor Čestín (proč jsme ho tak nazvali, když Polipsy byly přes les a Čestín několik km, je taky jedna pěkná hádanka) 226.PS byl v roce 1978.
Upřesňuji – v druhém týdnu tábora jsem v noci (měl jsem od Ivy Krausové, která byla v kuchyni půjčenou knížku, kterou ona četla přes den a já přes noc) nachytal Karla Šípa, když do bot vedoucích naléval nějaký lák od okurek (nebo co). Utekl mi pod Benovo auto – tak jsem si na něj počkal ve stanu, kde spal s Daliborem.
Sdělil jsem jim, že chápu inspiraci foglarovkami, ale něco jiného je tajemná hrozba, něco jiného je poškozování věcí. Odpískal jsem to s tím, že o nich (Karlovi a Daliborovi) ostatním říkat nebudu. Papír se vzkazem Modré příšery zanechaný u bot, jsem zlikvidoval. Tajemství tedy skutečně zůstalo uchováno.
Že jste v tom jeli ty s Honzou, je pro mne po letech překvapení – jedna z věcí, kterou jsem Karlovi nemohl odpusit, bylo to, že několik dní předtím Modrá příšera zničila táborovou bránu, na jejíž stavbě participoval i váš oddíl.
Vašek
Tedy to jsou věci, tohle je fakt hluboká minulost, která nám (generaci 90.let) je známá jen z Galaktického vyprávění pamětníků, je to, jako poslouchat „báje a pověsti“, plné romantiky, dobrodružství a tajemna!! Tuhle rubriku mam fakt moc rád!!
Vítek P.
No vidíte, nejvyšší čas ty paměti pomalu vytvořit, než to úplně zapomenu. Už se mi to začíná motat. Omlouvá mě asi jediné, že jsem ani na jedné Kocábě (tuším LT 1983 a 1982) nebyl. Vím jen, že před Kocábou byl nějaký tábor poblíž Kutné Hory. Po Motěšicích byl tábor poblíž Písku – ten by asi nejlépe mohl popsat Radek Vrána, neb je poměrně důležitý pro pokračování přesunů v čase. Teprve potom se skupina na dva roky vrátila k tak zvaným monotématickým táborům (již ve Ptení u Prostějova) – 1986 Inkové a 1987 Atlantída. Na ně jak Karel napsal navazuje vznik Centra Galaxie od roku 1988 (stále ve PteníJedinou výjimkou v celé této serii byl ještě jeden monotematický tábor v Mařenicích (Pelopones). … tak zase někdy.
Jen Tě Leeco trochu poopravím. OGA vznikla o rok dříve na Kocábě (během víkendu Ti v emailu přistane, další pokračování, kde to všechno odhalím). Právě na Kocábě se také poprvé cestovalo časem. Centrální Mozek Lidstva pak OGA „půjčila“ našim „badatelům“ právě v Motešicích….
1984 – na táboře v Motěšicích skutečně byl již stroj času a vznikla zde OGA, což byla Oficiální galaktická asociace. Stroj času měl zajímavou podobu svítící hlavy, které mj. blikaly oči a na čele měla číselník s odpočítáváním digitálního času. Což pamětníci jistě ocení. Neboť zhruba v této době digitální hodinky teprve vznikly. Takže digitální odpočet na tomto stroji času byl velmi futuristickým prvkem. Při přesunu se muselo ležet na zádech a ozývalo se při něm podivné kvílení a brublání. Z tehdejších expedic připomenu velmi zdařilou mayskou civilizaci. Ale více rozepíšu jindy…
to emjey: On the Turning Away se jako hymna používá od prvního Vědeckého centra Galaxie, což byl tábor ve Ptení u Prostějova v létě 1988. Pamatuju si to přesně, protože jsem byl v sedmý třídě a byl to můj první tábor.
Je to zároveň doba, kdy se objevil deník českého vědce, spolupracovníka Alberta Einsteina, který (nám) po sobě zanechal plány stroje času. Nepletu-li se byl to i první tábor, kde se cestovalo časem do více období (rok předtím byl tábor na Atlantidě a v r. 1986 u Inků).
Nicméně od ještě větších starochů vím, že první stroj času se objevil v roce 1984 na táboře v Motěšících, ale detaily neznám a vyzývám tímto pamětníky k objasnění 😉
To je super nápad!! Některé písničky (hudby) už ani nemůžeme sehnat na CD, jsou jen někde na kazetách a páskách a možná ani neznáme správný název. Já si třeba pamatuju tzv. Píseň Slunce a Měsíce, to byly úžasný skladby, ale tyhle názvy jsme jim dali my a jak se jmenují v originále fakt nevim. Snad byly od Kytara? S tímhle ti asi nejvíc pomůže Leeco, poněvadž většinu hudby si myslim sháněl on a taky ji má schovanou. Zlom vaz s touhle požehnanou prací. 🙂
Díky moc Lee za vyčerpávající odpověď. Musím souhlasit s Irčou, že hudba je prostředek, který mě vždycky dokáže přenést na tábor, ale že v posledních letech se na ní možná trošičku méně dbá. Nepamatuji sice doby, kdy se hrál Paul Gabriel, J. M. Jarre, Genesis a podobní. (nebo možná pamatuji, ale nevím o tom 🙂 ), nicméně já mám s táborem spojeného hlavně geniálního Mikea Oldfielda, Enyu, Pink Floyd a také Nohavicu, to je klasik. 🙂
Už asi před rokem mě napadlo, dát dohromady veškeré písničky používané na Galaxii při různých příležitostech a vytvořit tak něco jako Galaktický soundtrack. Možná jste to někteří letos na táboře zaregistrovali, z toho co jsem posbíral už bylo CD vytvořeno, ale obsahovalo tuším asi jen 11 skladeb ( UNI, budíček, večerku, vyhodnocení atp.) Byl bych rád, pokud s touto myšlenkou souhlasíte a napadá Vás skladba, která by tam neměla chybět, abyste mi napsali její název na mail, určitě jich je ještě mraky… když to klapne, na dalším táboře už budeme mít všechny tradiční „pecky“ hezky pěkně pohromadě.
V tomto případě jsem docela ráda, že jsem byla zahrnuta mezi důchodce (viď Ivane 🙂 ), poněvadž mám nač na skupině vzpomínat. Jsem tu od roku 1986 a za tu dobu se stalo mnoho, co ovlivnilo můj život. Všichni mně nejbližší lidé, pokud nepočítám rodiče, pocházejí ze skupiny a seznámila jsem se s nimi právě na Galaxii. Byly chvilky, kdy jsem chtěla i odejít, ale naštěstí ty úžasné zážitky převážily to ostatní a stále jsem členem, přestože už asi patřím opravdu do inventáře.Co se týče hudby, je pravda, že dřív se na ni stavělo více než v posledních letech. Byla precizně vybírána a člověk si s danou hudbou vždycky připomněl určité obřady, nástupy, akce atd. Do teď, když slyším někde Jarreho, Pink Floyd, Enyu atd., tak si vzpomenu na tábory a něco se ve mně pousměje.
Jsem rád, že zrovna ty historické vzpomínky vyvolávají tolik diskusních příspěvků. Ostatně dnes mi kvůli tomu volal i Vašek Janoušek – dítě z Galaxie a můj současník, který byl členem jak 9.oddílu Atlantis tak i 13tky. Byl rovněž potěšen, že se o té historii píše a přislíbil pár vět připojit (později byl vedoucí a někdo více zná jeho nevlastní ségru Irenu Mikitincovou).
V reakci na hymnu od Pink Floyd: to má delší historii. Když jsme působili při ZŠ Vlkova a měli ve škole klubovnu tak se k celoročním hrám (např. Cesta ke hvězdám) nahrávali školní rozhlasové relace, které se jednou za čas pouštěli na začátku hodiny všem třídám. Mluvili jsme o našich vesmírných etapách a celé jsme to nahrávali na magnetofonové pásky kde na 2. až 4. stopě zněla hudba, a to nejčastěji právě od Pink Floyd. Což byly nahrávky Zdeny. Zejména si pamatuji jak jsem tou hudbou byl fascinovaný (tehdy zejména alby: Dark side of the Moon a Wish you were here). No a někdy později, asi na táborech ve Ptení v osmdesátých letech po vzniku nového alba po rozpadu Pink Floyd – kdy od nich odešel Roger Waters se začala pouštět tato hymna. Táborovou vlajku naší PS jsme používali vždy. Tato vlajka CG je už několikátá v řadě. Já osobně jsem vytvářel asi 3 (některé jiné dělal např. právě zmíněný Vašek Janoušek – který pěkně kreslil a maloval, ale i Joachim Dvořák). Já ale doufám, že i tato historie odezní v některém z dalších pokračování. Neboť hudba tehdy byla jednou z věcí, která nás stmelovala: Pink Floyd, staří Genesis, Wakeman, Paul Gabriel, Janis Joplin, ale i Karel Kryl, Hutka, Nohavica… to vše jsme i potajmu spolu poslouchali, a také forbíny Wericha. Někdy celé večery až do noci.
Jsem rád, že se moje vzpomínky líbí, aspoň jste mě poňoukli, abych rychle dokončil další „Zápisky zlomků paměti.“
Pro Irenu doplním časovou posloupnost – tenhle příběh bych datoval tak do roku 1979 max. 1981 (to jsem končil základku).
Pro Ivana, ale i ostatní – jsem novinář, takže psát, tak aby se to dalo číst, je pro mě prakticky nutnost. Zároveň pokud by třeba měl někdo obavu zpracovat své vzpomínky do formy příběhu – rád pomůžu…Lee Vám určitě poskytne můj email a určitě se domluvíme, buď mi své vzpomínky převyprávíte nebo sepíšete základ a splečně to upravíme.
Pro Leeho – až budeš sestavovat „knihu“, rád Ti pomůžu, dát tomu redakční zásah….
Sice to s článkem moc nesouvisí, ale když už se tu rozvinula taková diskuse o historii, využiji toho 🙂 … Je to asi spíše otázka pro starší vedoucí (viz Ivan 🙂 ). Zajímalo by mě, od kdy se používá při nástupech písnička od Pink Floyd – On the Turning Away a kdo s tím případně přišel. Jak vypadaly nástupy dříve? Předpokládám, že ten song se nehraje odjakživa 🙂
Tak můj první tábor bylo Ptení – z toho si nepamatuju skoro nic, možná až na strach na hlídce a křičící Zdenu. Začátek 90.let už je v tomhle směru trochu lepší. První ucelený vzpomínky mám z Mařenic.
Jinak opravdu hezky napsaný článek, ne každý ma takový slohový talent:-) Už se moc těšim na články z let téměř historických od důchodců jako např.: Lee, Martina, Erik, Bobík, Irena, Karel, Radek, Michal. Nerad bych na někoho zapomněl.
No na táboře na Kocábě už jsem byla i já a Erik, ale moc si toho nepamatuju 🙂
Musí to být před příchodem Zdeny ke 147.PS – tj. nějaké období před rokem 1980. Takže asi si to, ze stávajících vedoucích, pamatuju jen já… Ale u řádění Modrého přízraku jsem nebyl. Zato jsem znal 13. oddíl s Karlem Šípem a samozřejmě se Štěpánem Maňákem (Salačem) a Honzou Poláčkem (toho si pamatuji už jen mlhavě), také Zbyňka Voráčka a dal. vedoucí co přešli z 226.PS k nám. Je to celá jedna větev rodokmenu 147.PS Galaxie. To je historie, která nám byla dána do vínku. To co popisoval Cheman je zase druhá větev původní 147.PS před příchodem Zdeny a Zdeňka. Ale nebojte se psát i vy. Nemusí to být z tak dávné doby, jednou se to stejně chronologicky poskádá do „knihy“. Např. takové období Mařenických táborů s jedním Kamenickým…, nebo tábory ve Ptení: to je výzva i pro stávající vedoucí na skupině. No a já se těším na pokračování od Štěpána, který zažil např. LT Kocábu a Motěšice na Slovensku.
Moc pěkně napsaný článek, četlo se to jedním dechem. Která je to přibližně doba – rok?A kdo si to ze skupiny ještě pamatuje?
Teda, to je vážně masakr!! 🙂