Vzpomínky na žižkovské oddíly 3: Rýgrák

Rýgrák – Riegrovy sady patřily vždy k jedněm z nejoblíbenějších pro možnosti jízdy na kole, koloběžce, ale i na různých podivných dopravních prostředcích. Od jara do podzimu jsme jezdili na ložiskáčích. To byly takové dřevěné kárky s pevnými dřevěnými nápravami, přední řiditelnou nohama. Místo kol na nápravě s naraženými kuličkovými ložisky o průměru asi deset centimetrů. Ložiska byla vzácná a chlapci, jejichž otcové je mohli splašit ve fabrikách, byli „in“. Ložiskáč nejezdil sice rychle, vozík vyrobený z obyčejného kočárku ho snadno předhonil. Jenže to byla frajeřina. Borci jezdili na ložiskáčích. Impozantní na ložiskáči byl specifický hluk, vyluzovaný na asfaltu ujíždějícími ložisky.

V zimě se jezdilo na bruslových bobech. To bylo prkénko formátu o málo větším než A4, které mělo vespod přibité nože z bruslí, nahoře často přitlučený „polštář“ pod zadek a po stranách byla „ucha“ – úchyty na ruce. Za hlavní bobovou dráhu sloužil zledovatělý povrch ulice (chodníku) U Rajské zahrady. Ale také dvojkopčák a trojkopčák, kde se dráha speciálně ledovala a vytvářely se na ní různé typy skokánků. A zase, sáňky byly asi podstatně rychlejší, než sebelepší bob. Ovšem na sáňkách jezdili „měkouši“, hlavně z Vinohrad, kdežto většina správných Žižkováků měla bruslové boby.

Později se, na krátký časový úsek, přidávaly i první prkýnka – „skejtborďáci“ – tehdy na tvrdých kolečkách a často podomácku vyrobených prkýnkách s kolečky z tehdejších dětských bruslí. Sám jsem si takové vytvořil z překližky a starých dětských bruslí a několikrát si na něm rozbil kolena i hubu. Až do doby, než se kolečka ulomila. Jejich móda se potom ve velkém vrátila až v devadesátých letech a asi trvá v nějaké podobě dodnes. Ale to už je éra skejťáků a jejich současné image.

Do Rýgráku se chodilo a prý nadále chodí i na schůzky oddílů. Zde ale nemám žádnou specifickou příhodu. Nejraději jsme měli zimní oddílové koulovačky a sáňkovačky. Proslul v tom v osmdesátých letech zejména 6. oddíl Olympia se Zdeňkem Nushartem v čele. Také jsme rádi prolézali „Mlíkárnu“, což byla rozpadající se budova s věžičkou uprostřed parku, ze které byl dobrý výhled. Prolézali jsme do ní děravou mříží po rozpadlých schodech, která nás měla odradit od vstupu a kterou se stále někdo snažil záplatovat, aby jí nikdo prolézt nemohl. Pcha! …

Na parcele někdejší žižkovské plynárny se dodnes rozléhá park dříve zvaný Plyncnerák neboli Plýna. Je to ten parčík před Viktorkou Žižkov, která stojí právě na místě té plynárny (vedle Seifertovy ulice). Pro svou blízkost k základce to byl poměrně oblíbený park pro místní dovádění a fotbálek na travnatém plácku před oficiálním stadionem. Tady klukovský oddíl Kondorů hrával fotbal. Tyčky jsme vytvořili z oblečení či čepic a míč někdo přinesl svůj (tehdy ještě v majetku skupiny žádný fotbalák nebyl). Koneckonců asi polovina kluků z oddílu chodila na Viktorku hrát fotbal. To tak nějak patřilo k životu na Žižkově. Tehdy byla Viktorka takovou fotbalovou popelkou bez účasti v lize a bez peněz. Což platilo ještě víc pro ten klukovský fotbal na škváře a betonu ve špinavých tričkách místo dresu. O všechny žižkovský fotbalový kluky se staral kulhavej Pepek, kterej jim fandil a sbíral je tak nějak přímo z ulice a vodil je trenérovi. Jestli měl nějakou oficiální funkci v klubu nevím. Já byl na fotbal levej…

Cheman

Riegrovy sady
Praha 2 – Vinohrady

Riegrovy sady jsou parkem o výměře 11 ha, který leží mezi ulicemi Polská, Chopinova, U Rajské zahrady a Italská v nadmořské výšce od 127 do 170 m. Sady vznikly r. 1902 spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad několika usedlostí: Saracinky, Švihanky, Pštrosky a Kuchynky. Většinou jde o bývalé vinice. Např. na vinici Andělka, pojmenované po slavném středověkém lékárníku Angelu z Florencie, vybudoval r. 1783 hrabě Josef Emanuel Canal dvorec pro chov ušlechtilé zvěře a pokusnou rostlinnou stanici s oranžerií, voliérami, malou zoologickou zahradou, vodotrysky, jezírky, pavilonky. Zrušena a rozparcelována byla r. 1901 – 03. Saracinka neboli Vozová byla největší místní usedlostí, pojmenovanou po jednom z majitelů Italovi Sarracinovi. Připomíná ji kamenná vstupní brána ve spodní části Vozové ul. Švihanka byla přibližně v místech dnešní restaurace. Jihozápadní část sadů se sochou Františka Ladislava Riegra od Josefa Václava Myslbeka z r. 1913 leží na území Pštrosky. Tato zahrada majitele Eduarda Pštrosa byla po nalezení minerálních pramenů zastavěna lázeňskými objekty. R. 1849 zde bylo otevřeno české divadlo, v němž působil i Josef Kajetán Tyl. Později zde hrálo letní německé divadlo jménem Heinovka, zatímco lázeňské období brzy skončilo. Vlastní park byl po vykoupení všech pozemků vinohradskou obcí založen v letech 1904 – 08 vinohradským zahradním ředitelem Leopoldem Baťkem. Osázení anglického přírodního parku nebylo ve svažitém terénu jednoduché. V r. 1938 byla plocha sadů zmenšena výstavbou vinohradské sokolovny s hřištěm podle plánů architektů Františka Marka a Zbyňka Jirsáka. Jeden z největších sokolských areálů na světě za protektorátu zabral útvar SS.

Sady nesly od svého vzniku jméno českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly přejmenovány na Smetanovy sady. Po válce byl zdevastovaný park obnoven v r. 1947.
Známým objektem je bývalý Šťastného hostinec, moderně přestavěný v r. 1934, kterému se podle nájemce říkalo Šretrova restaurace. Po válce zde byly vystavěny různé školní objekty zejména na prostoru bývalé Rajské zahrady – zásobní zahrady města Prahy založené Františkem Thomayerem. Dodnes jsou zde zachovány zbytky původních staveb: zchátralá klasicistní rozhledna z 20. let 19. st. a trojstranný obelisk z pískovce asi z r. 1840, údajně památka na souboj dvou důstojníků o dívku. Na obelisku v blízkosti Vozové ulice je reliéf ptáka s mláďaty. Park je charakteristický volnými loukami, průhledy a vyhlídkou na Prahu, intimními zákoutími i místy s lesním prostředím.