Vzpomínky na žižkovské oddíly 2: Dvorky

Na Žižkově té doby se zásadně prchalo přes dvorky. Každé dítě od určitého věku totiž vědělo, kterým domem se „zadem“ dostane do jiného. Také jsme věděli, kde zůstávají dveře na dvorek otevřené a kde jsou zamčené. Většinou jsme si cestu zkracovali přes vnitrobloky domů – což bylo někdy časově delší, o to však zajímavější. Společně s kočkami a potkany jsme „bezpečně“ dokázali překonávat četné zídky a střechy přístaveb. Také jsme věděli, kde je jaká hloubka k seskoku a zda se dá vůbec zdolat bez úhony.

Ale to byl trochu jiný Žižkov než je dnes, většina domů zůstávala do noci otevřených a podobně i sklepy a vchody dvorků. S lidmi, které jsme tu a tam potkávali na dvorcích, jsme se slušně pozdravili a oni jaksi nic nenamítali. Tedy většinou. Brali to jako běžnou součást žižkovského bytí.

Domy byly šedivé a omítka opadávala. Pod nánosy barev se často objevovaly nápisy, které dříve označovaly obchody či jiné pouliční živnosti z první republiky (část prý vydržela až do 50. let). Některé byly v němčině – patrně pozůstatek z Pražského povstání, kdy se zamalovávaly nápisy z II. světové války z období protektorátu. Prostupnost domů a dvorků navíc velmi dobře posloužila oblíbené hře na schovávanou – pikalo se zpravidla na rohu Vlkovky a Krásovky – směrem k Bořivojce. Prostě u školy.

Později nám znalost těchto zkratek několikrát pomohla i při „bojovkách“ s oddílem. Je fakt, že tím na chvíli přeskočím o pár let, ale když jsme se museli, od jednoho úkolu ke druhému, dostat z ulice Husinecké 13 do ulice Řehořova, tak to bylo skutečně nejrychlejší přes zdi dvorků. Tehdy jsem již byl člen družiny nově založeného 9. oddílu Atlantis. Asi tak v páté třídě. Ale k tomu až později.

Rajská zahrada vypadala rozhodně jinak než dnes a brzy asi bude vypadat opět jinak. Tehdy byla větší a tam kde dnes stojí nové budovy VŠE, vedl prudký kopec od Rýgráku až dolů, vedle něj bylo oplocené hřiště využívané ZDŠ Vlkova pro družinu a dopoledne pro mateřskou školku z Vlkovky. Mimo pískoviště tam byl jeden funkční kovový kolotoč a několik rozvrzaných houpaček a poničený zahradní domek (zděný). Také velký a přitom ohraničený plac okolo.

Ve školce jsme na kolotoči vykřikovali názvy stanic tehdejší pražské novinky číslo jedna – metra (první trasa C byla otevřena v r. 1974). Ten, kdo uměl všechny jména stanic za sebou, patřil mezi borce (názvy byly částečně jiné než dnes, poplatné období socialismu).

Odpoledne na toto hřiště již skoro nikdo nechodil. Jeden čas jsme malý a prázdný poničený „domek“ vedle kolotoče chtěli používat jako malou soukromou klubovnu pro náš oddíl Kondor. Zavedli jsme tam i naše vedoucí a těm se to celkem zdálo jako dobrý nápad. Tak jsme opatřili dveře visacím zámkem a nanosili si tam nějaké osobní věci, vymalovali jsme tam – natřeli různé vyryté nápisy a kresby. Párkrát jsme se tam sešli s vedoucími na část schůzky a často i bez nich – mimo termín schůzek. Jednoho dne byl zámek uražený a uvnitř nás již čekali větší a starší (náctiletí) chlapíci. Nic nepomohlo tvrzení, že je klubovna naše. Naše morální právo bylo definitivně pošlapáno. Klubovnu nám jaksi bez pardonu zabrali a my jsme náhradou dostali pár facek a uchovali si pocit bezmoci a ponížení. Tak skončilo pár týdnů trvající osobní vlastnictví cizího domku, v době, kdy všechno patřilo všem.

Předchozí díl: Žiďák

Cheman