Antares vesus Pán zla

Již skoro před čtvrt rokem se 16. oddíl Antares vydal na výpravu za záchranu kouzelnického světa.

Proč o tom píšeme až teď?

Protože vedení Fénixova řádu nás poprosilo o zadržení informací.

Jak to tedy probíhalo?

Fénixův řád nás již potřetí kontaktoval s výzvou o pomoc. Ty-víš-kdo a smrtijedi začali znovu nabírat na síle a kouzelnický svět se ocitl ve velkém nebezpečí. Po krátké, ale zajímavé poradě, kde padli argumenty typu: „Voldy je slizkej!“ „Já bych byla v Nebelvíru!“ Korunované výkřikem od neznámé obdivovatelky: „Mě se líbí Harry Potter!“ a bylo rozhodnuto. Pomůžeme!

Naši akci jsme si domluvili na víkend 2-4.10. V určený čas jsme se začali scházet. Netrvalo dlouho a za přiměného hluku, jsme se na místo určení (Které bylo přísně tajné, ale speciálně pro vás ho odhalíme! Malá osada u Sázavy – Luka pod Medníkem!)

Podle toho co jsem si mohl všimnout tak se všichni připravovali.

Holky si malovali nehty:

Jejich nehty byla síla, lest.

Smrtijedova hůlka neudělala ani „plesk!“

Kluci si procvičovali své prsty na malých prknech:

Silné prsty,

Polovina cesty!

Dojeli jsme bez problému plni sil.

Po překonání krátké cesty s jedním velmi zákeřným kopcem (při které mě ještě zasáhlo nepřátelské matoucí kouzlo, takže jsem se ztratil.) jsme úspěšně dorazili k místu našeho skrytého boje.

Zde už na nás čekali „skromný“ Harry Potter, „objektivní novinářka“ Lenka Střelenka a „hodný“ Profesor Severus Snape. Každý si vybral své následovníky. Skoro jako by to byli koleje, akorát Mrzimor by chyběl. Pak již pod taktovkou svých nových vzorů jsme si zrekapitulovali poslední dění (čti: podívali se na první část šestého dílu) a vrhli se přímo do boje.

Tedy prvně jsme museli najít profesora Horácia, který se někde schovával. Jeho přeměnění na gauč nás naštěstí zdrželo jen chvilku. Následovalo cvičení šikovnosti, kdy jsme skládali obtížné obrazce ve dvojicích, přičemž každý měl jen jednu ruku. Velice užitečné na obranu před částečně paralyzujícími kouzli.

Poslední věc, kterou jsme ten den dělali, byla zkouška odvahy. Všichni splnili a prošli záludnou trasou. Pak jsme znaveni zapadli do postele.
V sobotu nás probudilo sluníčko a tak jsme chtě – nechtě vylezli z postelí. Snídaně sice nebyla taková hostina, jako v Bradavicích, ale i tak jsme se dobře najedli a načerpali energii na jistě náročný den.

Hned po snídani nás napadli smrtijedi a tak jsme se museli hnedle schovat. Naštěstí nás neviděli a ještě se bavili tak nahlas, že jsme získali několik cenných informací o plánech „Voldyho,“ jak jsme mu z radostí přezdívali. Perfektně jsme se u té schovávané bavili.

Naneštěstí dlouho neodcházeli a tak se Harry Potter rozhodl jednat, strhl se boj, kouzla létala na obě strany, ale nakonec jsme s velkou dávkou štěstí slavili vítězství, i když nebylo úplně bezbolestné a tak místo bouřlivé oslavy jsme si nacvičili ošetřování.

Když Snape viděl naše mudlovské úsilí řekl: „A dost!“

Rozdal nám recepty na léčivo lektvary. Nejprve jsme museli rozluštit jeho způsob zápisu a poté jsme vařili. Jelikož ovšem u kouzelných lektvarů záleží na každé drobnosti tak jsme si museli dát záležet i na estetické stránce.

Nakonec se všem skupinkám povedl podle Snapeho: „Uvařit průměrný bylinkový čaj,“ a vzdal to.

Harry Potter navrhl, že si zahrajeme famfrpál, se slovy: „je to perfektní pro syntézu postřehu, obratnosti a odvahy.“

Nakonec jsme ale zůstali nohama pevně na zemi a hráli „jen“ variantu bez košťat hlavně kvůli Lence Střelence, která se vzpomněla na věštbu:

Vidím bouli velikou,

jejíž špice hvězd se dotýká.

A byl čas oběda.

Po obědě jsme vyrazili za tajemstvím profesora Křiklana. Byla to štreka daleká, ale po pár přehmatech jsme našli jeho roztroušené vzpomínky a poskládali z nich další střípek informací, který nám pomůže v boji za rovnoprávnost v kouzelnické společnosti. Cestou zpátky jsme si prověřili naše schopnosti nenápadného plížení.

Co bych vám povídal, vrátili jsme se unavení a hladový. Večeře nám proto velice chutnala.

Po ní jsme se jen znaveně seskupili kolem stolu a zahráli si několik karetních her. Pak už nás zmohla únava.

Byli jsme tak znaveni, že jsme spali velice dlouho. Nakonec jsme se, ale odhodláni splnit naše povinnosti probudili. Hned po snídani jsme si nacvičili vyhýbání před kouzly. Uhýbali jsme dešti papírových koulí.

A pak! Nastala naše velká chvíle! Vydali jsme se konečně na Voldyho. Už bylo načase. Začal se roztahovat po celém kouzelnickém světě. Hledali jsme jeho duši, Viteál ve kterém byla schovaná. A našli? No našli! První krok k jeho definitivní porážce byl vykonán.

Naplněni tímto úspěchem jsme si zabalili a vrátili se zpět do nudného milovského města.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..