V očekávání chladivého podzimního srazu, jsme se vypravili po stopách slavného českého badatele a podivína Eskymo Welzla, který se vydal přes Beringovu úžinu do zemí Eskymáků. Podzimní sraz oddílů byl ale nad očekávání krásný zejména díky teplému a slunečnému počasí, které vylepšilo i teplotu v našich iglú (stanech).
Hodně jsme se nového dozvěděli v oblasti turistiky a poznané jsme zúročili v nedělní Stezce. Mimo šifer, uzlů, značek, rostlin a lanových aktivit jsme se také dozvěděli jak zachraňovat raněné. K tomu jsme si zasoutěžili u táboráku a zahráli ringo.
Také se nám podařilo postarat se o sobotní oběd. Nalezli jsme zásoby, vytvořili ohniště, připravili dříví a uvařili guláš.
Sraz pro nás tentokrát připravil Erik.
Trocha historie
Jan Welzl se narodil 15. srpna 1868 v Zábřehu na Moravě. Vyučil se zámečníkem a ještě jako učeň se vydal na cesty – putoval pěšky do Vídně, Janova, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Maďarska a Rumunska. V roce 1892 se dozvěděl o stavbě Transsibiřské magistrály a tak se vydal na východočínské pobřeží. Odtud pak pokračoval v nesmírně obtížných podmínkách přes Sibiř až k Severnímu moři. Poté zůstal na Novisibiřských ostrovech, kde se stal nejen lovcem, ale také řemeslníkem a obchodníkem. Jeho poznámky, které zde napsal, se staly později velmi vyhledávanou četbou.
Mnoho lidí přijelo na sever s vidinou snadného zbohatnutí a brzy byli ideálů zbaveni. Ne každý měl štěstí, že zbohatl. Každý se ale střetl s každodenní nesmírnou dřinou v drsném klimatu, špatnými mezilidskými vztahy, katastrofálními hygienickými podmínkami, hladem, obrovskou kriminalitou, prostitucí, alkoholismem. Zlatá horečka má za sebou mnoho obětí na životech i zničených charakterech, je příčinou mnoha lidských tragédií. Jana Welzla však v těchto končinách zajímalo něco jiného – podlehl kouzlu přírody. Opatřil si psí spřežení a začal se věnovat obchodu. Prodával konzervy, svíčky a různé potřeby pro zlatokopy, doručoval poštu. Stal se mezi tamějšími lidmi známým člověkem. V civilizovanějším světě však jako člověk bez dokladů a tvrdící, že je náčelníkem Eskymáků, důvěru nebudil. Proto byl Američany vyhoštěn jako nepohodlný cizinec.
Dostal se do Hamburku, kde se dozvěděl o vzniku Československé republiky. Jeho historky ale byly lidem spíše pro smích, protože se nejen jevily jako nepravděpodobné, ale on sám si k nim přidal naprosté nesmysly. Lidové noviny však jeho příhody vydaly. V rodné zemi však nemohl zvyknout naprosto jiným mravům než jaké vládly na severu. Proto odjel do Kanady, kde žil dalších asi 30 let a již nikdy se nevrátil. Američané ho nechtěli pustit přes Aljašku jako nežádoucího cizince a on sám cítil zatrpklost k československému tisku. O tom, jak se šíří v jeho rodné zemi literární sláva, se už nedozvěděl. Jeho zážitky. zpracoval například spisovatel R. Těsnohlídek v knize Eskymo Welzl (1928) a B. Golombek s E. Valentou v knihách Třicet let na zlatém severu (1930), Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě (1932).
Jan Welzl zemřel v září roku 1948. Dlouho se však šířily nepravdivé informace, že zemřel až roku 1951. Na Dawsonském hřbitově je dokonce také špatně označeno místo, kde je pohřben. V roce 1998 byl posmrtně jmenován čestným občanem města Zábřeh na Moravě.