Nedávno mě Jára poprosil, abych mu něco zveřejnil. Že prý Terka s Dendou napsaly další kus příběhu našeho kapitána Jacka Sparrowa, a že prý je to celkem dobré, a že prý by si to zasloužilo zveřejnit. Celý příběh jsem poctivě přečetl a musím říct, že je opravdu celkem povedený. Posaďte se pohodlně do svých židlí, křesel, pohovek, postelí (nebo kde se zrovna nacházíte) a prožijte s Jackem a Černou perlou jejich další příběh. Tentokrát dojde i na lásku (no jo, psaly to holky) 😀
Rozhodl jsem se, že Columba pustím na svobodu a sám se svojí posádkou popluji do Tenochtitlánu. Vrátili jsme do Santiaga de Cuba a doplnili jsme zásoby. S Černou Perlou jsme vypluli brzo ráno. Rozhodli jsme se, že poplujeme přes Havanu. Byl krásný slunečný den až do chvíle, než jsme se dostali do vodního víru! Vtahoval nás dolů pod vodu a Černá Perla se nedala ovládat. Nevěděl jsem co mám dělat. Dával jsem různé rozkazy a když jsem prudce škubl kormidlem a půlka mi ho zůstala v ruce, se zděšením jsem zjistil, že plujeme pod vodou. Jako bychom byli v nějaké bublině. Byli jsme všichni zděšení, ale i překvapení.
Jeden z pirátů na mě zavolal, ať se jdu podívat na příď. Přiběhl jsem a nevěděl, jestli se mám smát nebo brečet. Naši loď táhli tři malí mořští koníci k útesu, zastavili u něj a rozkázali nám, ať koukáme vystoupit. V tu chvíli se ozvala rána jako z děla a bublina, která nás celou dobu obklopovala, byla fuč. Začali jsme se topit a najednou nám každému přistála na obličeji nová bublina. Konečně jsme se mohli nadechnout. Stál jsem tam pořád s tím ulomeným kormidlem a v tu chvíli mě nepřišlo ani divné, že ti koníci mluví. V tom jeden zavelel: „Za mnou!“ Šli jsme tedy za ním.
Došli jsme ke starému vraku jedné lodi a když jsme vešli dovnitř, uviděl jsem nádhernou mořskou pannu. Byla to láska na první pohled, avšak jediné co mi řekla bylo (v té chvíli jsme se konečně dověděli, proč nás sem zavedli), že chce klobouk jednoho z pirátů. To bylo zklamání, a tak jsme ho usmlouvali na 2000 zlatých a ještě nám opravili kormidlo. Naše loď se zvedla na hladinu a my jsme pluli dál, přibližujíce se k našemu cíli. Rozhodli jsme se, že poplujeme do Mexického zálivu.
Začalo se stmívat a piráti se pomalu ukládali ke spánku. Jenom já jsem zůstal vzhůru. Nic se nedělo, a tak jsem se díval na západ slunce, když v tom jsem uviděl loď s vlajkou Jamajky. Chtěl jsem rychle vzbudit ostatní, abychom mohli loď přepadnout. Vtom jsem na palubě uviděl moji lásku, mořskou pannu Arielu! Seděla v nějakém sudu a byla přivázaná ke stěžni.
To mě vytočilo, a tak jsem vzbudil celou naši loď! Vytáhli jsme pirátskou vlajku a dali jsme se do útoku. Připluli jsme blíž a přelezli jsme na jamajskou loď. Všichni na lodi spali. Opatrně jsme svázali celou posádku (museli být hodně opilí, protože se nevzbudili). Některý z mých mužů však probudil cizího kapitána, který měl místo ruky nůž, a tak si přeřezal provazy na rukou a osvobodil i ostatní. Strhl se krutý boj. Já jsem se dral dopředu ke své Ariele. Dařilo se mi to do chvíle, než se mi něco zabodlo do ruky. Byl to kapitánův nůž! Zaslechl jsem, jak Ariela vykřikla a to mě vybudilo ke zvýšení mého úsilí. Kapitán přede mnou stále ustupoval a pomalu jsme se dostávali k mořské panně. Když byl můj sok blízko u ní, pleskla ho ocasem a on omdlel. Jeho posádka byla v šoku, když zjistili, že ho omráčila, ale přesto se na nás vrhli s novou silou. Ariele se podařilo uvolnit z provazů a já ji popadl do náruče. Chystal jsem se skočit s Arielou do vody, ale najednou po mně začali lézt mravenci. Štípalo to, a tak jsem Arielu upustil. Naneštěstí se zamotala do sítě. Volala, že potřebuje do vody. Na mě se mezitím vrhli tři protivníci, snažil jsem se bojovat, ale bylo to marné! Kdyby mě moji muži nezachránili, byl bych asi po smrti.
Ariela potřebovala pomoc. Popadl jsem ruku kapitána a přeřezal jsem síť. Ariela spadla do vody a byla pryč.
Nakonec jsme všechny přemohli a posadili na malý člun. Jejich loď jsme přivázali k naší a pluli jsme dál. Bylo už skoro ráno, boj trval celou noc. Všichni jsme byli moc unavení. Ariela se vrátila a prožili jsme spolu krásný zbytek dne. Druhý den jsme se přiblížili k cíli.
Ráno jsme dopluli k městu Ciudad Juarez, kde jsme doplnili svoje zásoby. Zůstali jsme tam tři dny. Zamiloval jsem si domácího mazlíčka, chobotnici jménem Mosija. Vzali jsme ji na loď za papouškem Figem. Ráno, když jsme se vzbudili, zjistili jsme, že jsme u Acapulca. Bylo to rychlejší než jsme čekali. Vylodili jsme se a šli prozkoumat terén. Všude byli 150 cm vysocí domorodci. Ze začátku to vypadalo, že nás budou chtít napadnout, ale vyklubali se z nich docela přátelští lidé. Zeptali jsme se, jestli by nás nezavedli do Tenochtitlánu. Byli zděšení a nikdo nás tam nechtěl dovést. „My se tam bojíme chodit a je to zakázané, ale neptejte se proč,“ opakovali stále dokola. Najednou už nebyli tak přátelští a vyhazovali nás. Chobotnice mi slezla z ramene a něco domorodci pošeptala. Najednou byli ochotní nás odvést třeba do pekla. Pak mi řekla co jim napovídala: „Když nás tam dovedou, tak dostanou půlku pokladu.“ Byl jsem naštvaný a chtěl jsem jí za trest svázat chapadla k sobě, ale pak jsem si to rozmyslel. Napadlo mě, že jim dáme jenom půlku z poloviny pokladu a stejně o tom nebudou vědět. Pak mi to ale konečně došlo. Mosija mluví!!!!
Došli jsme k Tenochtitlánu. „A teď musíte projít touto skálou. Váš slavný poklad tam na vás čeká,“ řekli domorodci. Vešli jsme dovnitř a za námi se skála uzavřela, spíše nás tam ti malí lidé zasypali kameny. Slyšeli jsme jak volají: „Až zemřete, tak si uděláme oslavu.“ Bloudili jsme tam dlouho v bludišti, které osvětloval malý paprsek slunce. Asi po dni jsme se dostali ven za pomoci lidí z druhé strany skály. Byli jsme u cíle. Poklad byl náš!
Ještě jednou připomínám, že tento příběh napsala Terka s Dendou a o vydání se notně zapříčinil Jarda 🙂