Autor: Tarooko

Při deštivém ránu jsme si malinko protáhli budíček a celé ráno udělali netradiční. První aktivita hned po snídani byla doslova „spojením příjemného z užitečným“ a to bramborovou štafetou. Děti se i do práce pustily s chutí a elánem. I když počasí opravdu nebylo nejlepší, užili jsme si ho naplno. Společnost nám dělali Mimoňové ve filmu a nekonečná hromada společenských her. Po obědě jsme se rozhodli pro přesun a také se na něj pečlivě připravili – Řecká abeceda, informace o antickém Řecku nebo štafeta s tematickými texty. Navečer byl celý tábor přivítán v Platónské univerzitě, kde samotný Platón děti přijal a odeslal je ke spánku.

Ráno jsme se vzbudili do deštivého dne, a proto jsme byli nuceni změnit denní program. Místo plánované Universiády jsme koukali na Asterixe a Obelixe v Británii, kterého jsme dříve nestihli dokoukat. Pro děti, které se nechtěly dívat na film, byla připravena velká herna s deskovými hrami. Po obědě byla průtrž mračen ještě silnější, proto následovaly hry pod střechou. Vyzkoušeli jsme si vázat uzly, používat buzolu, vis na tyči, dřepy a další sportovní aktivity ve stanu. Dále jsme uspořádali turnaje v piškvorkách, Doubble, Jungle Speedu a dalších stolních hrách. Po večeři děti předvedly svůj talent v soutěži „Tvoje tvář má známý hlas“. Sekce ztvárnily videoklipy z Lotranda a Zubejdy, Ať žijí duchové, Pomády a dalších známých písní. Na závěr večera jsme šli na velkou radu Ašútů, kde došlo k degradaci jednoho Ašúta. Po návratu do tábora jsme zjistili, že nám byly ukradeny důležité artefakty z předchozích přesunů. Doufáme, že zítra se mraky nad základnou rozplynou a užijeme si sportovní den se vším všudy.

Jakmile vyšlo slunce, nebo možná o několik hodin později, nás Indiáni probudili hudbou. Udělali jsme společně rituály a cvičení, abychom byli celý den svěží a poté jsme zamířili na jídlo. Zatímco jsme jedli a povídali, přišel k nám běloch v pancíři a s puškou, tvrdíc, že přichází v míru. Náčelník Powhatan mu to ale nevěřil a i přes svůj pokročilý věk vyskočil a chystal se bělochovi hodně ublížit tomahawkem. Jeho dcera Pocahontas, námi zvolená za jeho nástupkyni, mu v tom ale zabránila a na její přímluvu mohl dokonce běloch, John Smith, usednout k našemu stolu. Časem se ale opět vzdálil.

Šaman pak náčelníka přesvědčil, abychom se raději připravovali na boj – prý mu duchové sdělili, že nám od bělochů hrozí nebezpečí. Dále jsme hráli naše oblíbené hry, a to vyhýbání se tomahawku (vybíjení stád) a uhýbání se oštěpům (lasery). Mezitím jsme postupně vyzkoušeli i hru úplně novou – část z nás značila v lese cestu a druhá ji měla vystopovat. V průběhu hraní se opět objevil onen běloch z rána, tentokrát ale v doprovodu dalších dvou. Všichni měli pušky, ale netvářili se nepřátelsky. Jeden z nich se nás a zejména domorodé Indiány pokoušel přesvědčit, že nám obchod a přátelství s ním pomůže. Další se pořád ptal po zlatu a nabízel nám korálky a pušky. Dokonce i něco, co náčelník nazval ohnivou vodou. Poslední si z nás tropil šprťouchlata a nazýval nás divochy. Brzy se slovní výměny mezi bělochy a rudochy proměnily v činy — Indiáni vyzvali návštěvníky k soutěži ve střelbě. K překvapení domorodců byly pušky podstatně přesnější než naše luky. Jen náčelník Powhatan pokaždé trefil bizona přesně do srdce. Šamanovi nicméně běloši asi vadili, proto přemluvil Powhatana, aby jeho rodina vytáhla hledat nová stáda. Běloši se též rozhodli vrátit do Jamestownu. Obě skupiny nám nabízeli, abychom šli s nimi, a někteří z nás s nimi málem odešli, ale nakonec jsme se všichni rozhodli přesunout se v čase zpět do centra Galaxie.

Abychom nezapomněli — Atlanťan, kterého jsme mezi Indiány hledali, byla náčelníkova první žena. Byla velmi nenápadná a téměř o sobě nemluvila, protože chtěla se svým původem skoncovat a stát se úplně Indiánkou. Vůbec jsme ji nepodezřívali, naopak jsme měli několik jiných tipů. Nakonec ji však prozradil její prsten, podle kterého lze potomky Atlanťanů poznat.

Když jsme se přesunuli zpět do centra, byli jsme šťastní, protože jsme získali prsten, nabídli Atlanťance nový život a především poznali nové zvyky a lidi. Najedli jsme se a také jsme se poradili, co podnikneme dál. Po jídle jsme si odpočali a posléze prověřili své znalosti z expedice databankou (závod v lese s otázkami z přesunu v čase), zahráli si spolu týmové hry a umyli svá (ani bílá, ani rudá, spíše černá) těla.

Poté jsme si dali večeři. Ozvalo se zadunění a přistála raketa. Ze zprávy v ní obsažené jsme se dozvěděli, že pravděpodobná další místa přesunu budou Egypt a Babylon. Znovu jsme svolali radu a dohodli se, že se na tyto expedice připravíme. Pak jsme se odebrali k vyhodnocení expedice Indiáni. První tři místa vyhrála náhrdelníky s pírky a korálky, skupinky limonády, ale na odměnách zas tak moc nezáleželo, protože expedice byla super i bez nich. Před večerkou jsme ještě viděli černé divadlo, podle kterého jsme poznali, že další den bude univerziáda (sportovní den). Později večer jsme se konečně odebrali k zaslouženému odpočinku. Snad lapače snů, které jsme si vyrobili, zaženou všechny noční můry.

Ráno proběhlo tak, jak jsme zvyklý – budíček, rozcvička, vyčištění zoubků a snídaně. Během dopoledního nástupu jsme se rozhodli, že se přesuneme k Indiánům žijícím ve Virginii v roce 1607. Chtěli jsme tam kontaktovat potomka Atlanťanů. Abychom zapadli, vymysleli jsme si indiánská jména, jako třeba Hustá mlha, Bílý tygr, Modrý měsíc, Kulhavý vlk a Oranžový křeček. Poté jsme si zahráli hru Hutututu, namalovali jsme si čelenky a řekli si základní informace o Indiánech a jejich kultuře. Ještě před obědem jsme se přesunuli v čase.

Po přesunu jsme opatrně vylezli z jídelny a porozhlédli se po okolí. V ležení jsme viděli v poklidu sedět asi 14 Indiánů. Náčelník nás přivítal a představil se jako mocný Powhatan. Nabídl nám pohostinství, na oplátku nás ale požádal o laskavost. Protože zestárl, rozhodl se vybrat jednoho ze svých potomků za svého následníka. Protože ale měl devět dětí, nebyla pro něj tato volba snadná. Požádal nás, abychom se rozdělili na nejmladší, na dívky a na chlapce a poté na devět skupinek, z nichž každé se ujal jeden z jeho potomků. Večer pak měla proběhnout velká rada, během které jsme měli zvolit náčelníkova nástupce. Hned po rozdělení nám Powhatan představil svou rodinu a šamany. Společně s nimi jsme se vzápětí na zemi holýma rukama pustili do jídla. Náčelníkova rodina nás pohostila pečenými kuřaty, brambory a kukuřicí.

Pří jídle si s námi Indiáni povídali a náčelníkovi potomci se nám snažili zalíbit, abychom je volili. Jakmile jsme dojedli, začali s námi vyrábět lapače snů, náramky, malovat nám na obličej, zaplétat vlasy, povídat indiánské pohádky, vyrábět s námi sošky a dělat spoustu dalších věcí. Z těchto činností nás až kolem třetí hodiny vyrušil posel, který přiběhl do osady. Varoval nás, že se u pobřeží objevily obrovské kánoe plné bledých tváří, které mají hromové hole a jsou nejspíš velmi nebezpeční. Proto náčelník po radě se svou rodinou rozhodl, že se připravíme na boj. Začali jsme trénovat s tomahawkem, střílet z luku, praku a házet oštěpem. Mimoto jsme bosýma nohama procházeli zajímavou stezku, kterou tvořili všechny možné materiály. Aby toho nebylo málo, snažili se nás náčelníkovi potomci přetáhnout na svou stranu, malovali nám své barvy na obličej, upláceli pírky a nacvičovali s námi tance a vyprávění příběhů na večerní slavnost.

Zatímco jsme se takto připravovali na boj, vyvolali šamani svými rituály déšť, takže jsme se museli na chvíli schovat. Poté jsme si dali večeři – tortilly s masem, zeleninou a sýrem. Když jsme se večer sešli na velké radě, nevěděli jsme, co nás všechno bude čekat. Společně jsme vztyčili totem, provedli úvodní tance a obřady a dále jsme předváděli své nacvičené tance a vyprávění. Zvlášť se nám povedlo líčení o honu na bizona a naše tance, i příběh o vzniku lapačů snů byl však velmi zajímavý. Náčelník nejlepší představení vyznamenával pírky, takže jsme již skoro všichni měli důstojnou ozdobu hlavy. Konečně šaman zavelel, aby se do kruhu postavili všichni potomci náčelníka. Volili jsme tak, že jsme si stoupli k tomu, koho jsme měli nejradši a o kom jsme si mysleli, že bude nejlepším náčelníkem. Asi po deseti minutách jsme se nakonec usnesli, aby byla nástupkyně náčelníka jeho dcera Pocahontas. Po této volbě jsme ještě prošli bojovku a pak, úplně vyčerpáni, ulehli ve svých vigvamech.

Ráno nás probudil hluk přistávající rakety, ve které bylo další video. Tentokrát jsme se dozvěděli, kdo a proč nás kontaktuje. Jedná se o potomky lidí z bájné Atlantidy, kteří se zachránili před jejím potopením a jejich úkolem bylo nalézt novou planetu pro život a vrátit se pro potomky původních Atlaňťanů a vyzvednout pilíř jejich kultury. K tomu však potřebují naší pomoc. Vědecká rada se pak rozhodla, že se jim pokusíme pomoci.

Dopoledne už mohl začít plánovaný „ řemeslný den“. Mohli jsme si vybrat hned z několika řemesel, u kterého jsme mohli strávit celé dopoledne. Vyzkoušeli jsme si: výrobu mýdla, svíček, papíru, košíků, zbroje, šperků. Také jsme drátkovali, tkali, filcovali a zahráli si na truhláře, pekaře, švadleny a hrnčíře. Před obědem jsme si pak vyzkoušeli, jak dřív přenášeli tovaryšové své zboží na tržiště, přes les plný lupičů a to díky hře na „pašeráky“.

Odpoledne nás čekalo další kolo řemesel, kdy jsme si mohli vyzkoušet něco, co jsme dopoledne nestihli. Před večeří jsme si ještě zahráli další hru „směnný obchod“, kdy jsme si vyzkoušeli, jak těžké bylo obchodovat a získat to nejlepší zboží na trhu. Večer nás ještě čekala výstava výrobku a předávání „výučních listů“, kdy jsme se stali mistry svých řemesel.

Závěr vyhodnocení přerušilo opět přistání rakety s dalším vzkazem, kde už byly instrukce k přesunu. A to do James Townu roku 1607 n.l., kde se vyskytovali Indiáni. Teď se jen zbývá domluvit, kdy se k nim přesuneme.

A aby toho dnes nebylo málo, před večerkou nás ještě navštívila skupinka Ašútů, kde byli i naši tři infiltrovaní rekruti. Měli za úkol nám vzít kartu od stroje času. Naštěstí jsme na to byli připravení a mohli jsme jim podstrčit kartu falešnou.

A pak už nezbývalo, než se vydat na kutě.